Část 1

  Slovensko
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky ze Slovenska

Deník

Den: 1 2

 

Jak to všechno začalo, ale nejprve … něco na způsob úvodu

 

            Právě držíte v ruce náš další cestopis, v pořadí už druhý. Po úspěchu loňské „Tour de Carpathia“ jsme se rozhodli vydat naše letošní „Putování k Jadranu“ opět knižně. Ale než vám začnu líčit, co všechno jsme na naší cestě zažili, budete se muset prolouskat takovou tou nudnou pasáží jak a proč to všechno vlastně začalo. A také bych vás ráda upozornila, že v tomto literárním díle, budu-li drzá a dovolím-li si to takhle nazvat, se dočtete jen a jen o našem putování, o tom kam jsme jeli, co se nám na cestou přihodilo, jaké bylo počasí a jaké lidi jsme potkali. Také se možná dočtete něco málo o historii a zajímavostech z míst, která jsme projeli. Zajisté vás také neminou údaje o denní ujeté kilometráži a líčení, kterak jsme se potýkali s technickými a jinými nástrahami, kterých nebylo na cestě málo. A abych nezapomněla, určitě se dozvíte, jak jsme se na cestě stravovali a to je údaj hlavně pro maminky a babičky, aby viděli, že jsme hlady opravdu nestrádali. Ale to je už všechno a fakticky se už nic víc nedozvíte. Takže pokud jsem někoho zklamala, je mi to líto, ale některé věci si fakt necháme jenom pro sebe a věřte, že není smyslem této publikace čtenáře informovat o tom, jak to s námi je a nějaké další drby. Tak, to je všechno a teď s chutí do toho.

 

Kapitola první: Jak to všechno začalo … (napodruhé)

 

            Na počátku bylo vejce. A nebo slepice? Ne! Na počátku naší cesty byl jeden velký otazník. Alespoň na mojí straně. Otazník týkající se zejména změny mého zaměstnání. Nakonec všechno dopadlo více než dobře, na novém pracovišti pochopili, že mě opravdu dříve než prvního srpna neuvidí, a mohlo nastat velké plánování.

No, tááák velké plánování to zase nebylo. Měli jsme přesně týden na to, abychom vymysleli kam pojedeme, kdy pojedeme a jak pojedeme. Stálo nás to přesně dva večery koukání do mapy, dohadování a argumentování, kde a proč je to lepší, a jedna botička na Smíchově, kam jsme vyrazili pro mapy. Plány jsme měli smělé: Pobaltí, Bulharsko, Řecko, Turecko… Všechno mělo nějaké háčky. V Pobaltí je moc rovina, spousta komárů a furt tam prší. V Bulharsku jsou jenom kopce a je tam vedro. A navíc nemáme dopravu a jet tam rovnou z Prahy, na to nemáme čas. Nakonec z toho všeho vylezl rozumný, řekněme kompromis. Pojedeme do Chorvatska k moři! Trasu jsem stejně pomáhala připravovat pro Hell´s Tour+, takže inspiraci máme.

Nechali jsme tento nápad další den uzrát. Luděk mezitím zpacifikoval Láďu. Dodneška nechápu, jak se mu podařilo vnutit mu myšlenku, že jediným jeho snem a cílem je dopravit nás autem příští sobotu na Slovensko do Štúrova a za tři týdny pro nás dojet minimálně do horoucích pekel. Navíc se Láďa tváří, že se mu to náramně hodí. Na Slovensku stráví týden dovolené, navštíví svoje příbuzné a známé a to vše vlastně jen za to, že mu Luděk na celou tu dobu půjčí svého Favorita se silnějším motorem.

            Nakoupili jsme mapy a průvodce a začali zkoumat, kudy že to vlastně k tomu moři pojedeme. A hned začaly přicházet rejpavé připomínky. Oba jsme totiž vytasili své, různými způsoby nabyté vědomosti o jednotlivých zemích. Něco bylo vyčtené z časopisů či internetu, něco zase z vlastní zkušenosti. Maďarsko je moc placka a není tam nic zajímavého. V Chorvatsku ve vnitrozemí je pustina, vedro a žádné stromy. Moře je mokrý a slaný. A vůbec je to celé oproti loňské Ukrajině a Rumunsku poněkud málo exotické. Jak to zpestřit? Luděk navrhuje jet přes země jako je Srbsko nebo Bosna a Hercegovina. To mi připadá hodně divoké, vzhledem k neustálým nepokojím a nedávné válce v těchto zemích. Nakonec jsme vymysleli další kompromis. Pojedeme kousek přes Bosnu a navrhneme trasu tak, abychom byli maximálně na den vzdáleni od hranic, kdyby se nám tam nelíbilo. A jako lahůdku jsme si přidali návštěvu dvou ostrovů Lošinj a Cres.

            Krásně jsme si to naplánovali, teď ovšem jestli budou jezdit trajekty tak, jak bychom potřebovali a kolik budou stát. Tohle všechno má ale na starosti Luděk. Vykomunikoval s cestovkami, že trajekty jezdí ze Zadaru na Lošinj každý čtvrtek v 8 ráno (to znamená ujet nějakých 1000 km za 12 dní a to by se dalo), mezi Lošinjem a Cresem je otočný most a z Cresu na Istrii jezdí trajekty každou hodinu. Ceny příznivé. Vypadá to více než ideálně.

            Takže zbývá připravit kola, nakoupit zásoby potravin, náhradní díly na kola, vyměnit peníze, pojištění… Což jsem hladce vyřídila, protože si ve staré práci vybírám dovolenou. Tentokrát ani nebylo potřeba vyřizovat žádné vízum, protože všechny země jsou bezvízové. Do Bosny a Hercegoviny pouze přes léto, ale to nám úplně stačí.

   

Kapitola druhá: Odjezd

 

Pátek 28.6. 2002

 

            Odjezd je naplánován na 13:00. Od rána jsem nervózní. 12:45. Mám sbaleno a ještě rychle přemýšlím, na co jsem zapomněla. Pár minut před jednou zvoní telefon. Volá Luděk, měl nějaké problémy a teprve odchází z práce. Odjezd je tedy o hodinu opožděn. Nevadí. Ve 14:10 konečně kluci přijíždí. Nakládáme moje kolo a zavazadla a vyrážíme. Tankujeme benzín na Žižkově v JETce a pak frčíme na Spořilov na dálnici. Všude je spousta aut. Dneska je totiž poslední den školy a kdekdo už vyráží na prázdniny. Na nájezdu na dálnici je dlouhá fronta aut. No to snad ne! Ale dálnice je v pohodě. Za Průhonicemi zajíždíme k pumpě. Chceme koupit dálniční nálepku, ale nemají. A ještě se blbě ptají: „A jak jste sem dojeli, bez nálepky?“ To je mi taky logika, jako kdyby auta jezdila na dálniční známky. Jedeme dál. Luděk mi předal řízení, prý se potřebuji trénovat. Jak chcete!

Od této chvíle se velmi zvolna posunujeme dálnicí, s naloženými koly na střeše to ani jinak nejde. Na 80tém kilometru je zácpa. Stojíme nebo popojíždíme na jedničku několik kilometrů. To to pěkně začíná! Ale je tady pumpa ARAL a tam prý mají výborný bufet. Tak jsme tam odbočili a raději se šli najíst. Třeba se to mezitím rozjede. Při svíčkové, vepřo knedlo zelo a smažáku pozorujeme ten stojící nebo hlemýždím tempem se pohybující štrůdl aut. Když nás pozorování přestalo bavit, rozhodli jsme se, že nám nezbývá nic jiného, než se přidat. Zařadili jsme se do kolony na několik dalších kilometrů. Na konci dělají nový asfalt. Zdržení jsme odhadli na 2 hodiny. Pak už se jede hladce. V Brně odbočujeme na Bratislavu, provoz se zklidnil a na dálnici jsme takřka sami.

V 19:00 jsme dorazili na státní hranici. Je tu menší fronta. Čekáme asi půl hodiny, než můžeme vjet na území Slovenské republiky. Po několika kilometrech sjíždíme z dálnice a jedeme do Bratislavy. Tak se střídám s Láďou u volantu, zná tu totiž dobře místní okresky. Začalo se stmívat. Koukám se po kraji, v roce 1999 jsme tady projížděli s Hell´s Tour na kolech. Jedeme na Komárno, projíždíme Zlatnou na Ostrově a podivný opuštěný kemp za zdí. Už je tma. V autě je legrace. Láďa nás učí maďarsky. Ale nepamatuji si z toho ani jedno slovíčko.

            Přesně ve 22:00 vjíždíme do Štúrova. Láďa tady má rodiče a příbuzné. A snad se tady i narodil. Proto má k tomuto městu zvláštní vztah. Takže se nejprve podle tradice jedeme podívat k Dunaji na Baziliku v maďarské části města nazvaném Esztergom neboli po česku Ostřihom. Vloni na podzim tady znovu postavili most propojující oba břehy, který byl za druhé světové války zničen. Obnovili ho do posledního detailu podle vzoru toho původního. Dnes v noci je krásně osvícen a také Bazilika je nádherně vidět. Je to moc hezký pohled. Hlavně Láďa je jako u vytržení. Já zase vzpomínám, jak jsem tady v roce 1999 stála a hrozně moc jsem se chtěla podívat na druhou stranu právě do té Baziliky. Bylo to navečer, přívoz už nefungoval a my jsme pospíchali dál. Zítra se mi ten sen snad konečně splní. Ale teď už dost romantiky, vracíme se zpátky do města. Zastavujeme před hospodou, kde pracuje Láďova sestra Eva. Dali jsme si každý jedno pivo a Láďa se přivítal s domácími. A protože jsme po cestě dost unavení a začínají se nám zavírat oči, jdeme se ubytovat. Budeme spát v bytě Láďovy sestry a jejího přítele. Kola si ale musíme nechat tady, zamčené v kůlně u hospody, protože je do šestého patra paneláku s výtahem pro 2 lidi nedostaneme. Odebrali jsme se do místa nocležiště, kde jsme byli ještě pohoštěni spoustou jídla a pití. Všichni kolem nás mezi sebou mluví maďarsky a mají legraci z toho, že jim s Luďkem nerozumíme. Je to zvláštní, každý tady ovládá perfektně obě řeči a nedělá jim problémy mezi nimi volně přepínat. Už se mi strašně chce spát a tak se odebíráme na kutě. Tak dobrou noc, poslední v posteli. Kdo ví, kde budeme spát zítra.

 

Štúrovo

Ujeto autem: 550 km

Ujeto na kole: 0 km

Ujeto celkem (na kole): 0 km

 

Sobota 29.6. 2002

 

            Vstáváme okolo půl deváté. Rádi bychom odjeli co nejdříve, ale nejprve musíme na snídani, kterou připravuje Evin přítel. (Bohužel jsme si ani jeden nezapamatovali jeho jméno.) Nakrájel nám vánočku a výborný moučník s Nutellou a k tomu kakao. Mezitím dorazili další příbuzní a známí a Láďa se s nimi začal vykecávat. Jsem už docela nervózní. Všichni jsou strašně milí, ale nás dnes čeká první den na kole. Navíc máme v plánu dojet až do Budapešti a ještě někam za ní a to je dost dlouhá štreka. Nakonec se nám přeci jenom podařilo vypadnout. U baru, kde jsme měli přes noc kola, nastalo nakládání a příprava na cestu. V 10 jsme hotovi a můžeme vyrazit. Loučíme se s Evou, a s Láďou domlouváme přesné místo, kde nás za tři týdny vyzvedne. Bude to někde v Rakousku u Villachu. Ale než tam dojedeme, čeká nás pěkný kus cesty. Však jsme teprve na samém začátku.

            První naše metry vedou na náměstí ve Štúrovu. Potřebujeme sehnat ve směnárně maďarské forinty a také utratit Luďkových 70 slovenských korun. Obojí jsme zvládli během chvíle a teď jedeme slavnostně přejet nový most do Maďarska. A hned jsme zcela neslavnostně jeli blbě a skončili pod mostem. Tak tudy ne! Luděk se při této příležitosti klasicky dal do řeči s jakýmsi pánem, který mu nejen prozradil, kde je nájezd na most, ale také obdržel informaci, že je zrovna dneska v Bazilice setkání představitelů států tzv. „Vyšegrádské Visegrádské čtyřky“. A opravdu, na mostě se instalují vlajky a všude kolem je přítomna policie, a to jak uniformovaná, tak i ta v kravatách, se sluchátkem v uchu a boulemi pod sakem. Kdybychom nevěděli, proč to tu je, mohli bychom si myslet, že to připravili kvůli nám J.

 

Den: 1 2