Část 2

  MAĎARSKO
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky z Maďarska

Deník

Den: 3 4 5

 

Kapitola třetí: Maďarsko

 

            Na hranici vše proběhlo bez problémů. Předjeli jsme frontu asi desíti aut, vyžádali si razítka do pasu a provedli několik fotografií. Přejeli jsme Dunaj a zamířili k Bazilice. Luděk tady už byl, proto jede první. Před Bazilikou jsou příslušníci policie na motorkách, novináři, ochranka; motá se tady hodně lidí a mezi nimi turisti. Prohlédli jsme si vnitřek Baziliky a zaplatili vstup nahoru na kupoli za 100 Forintů. Je to moc pěkná stavba. Nahoru vede asi půl miliónu úzkých točitých schodů. Míjíme se na nich snad s biliónem turistů. Konečně jsme nahoře. Po ochozu se zábradlím se dá obejít celá kupole. Je odsud nádherný výhled do okolí. Pozorujeme dějiště dnešního setkání, vidíme přesně, kde všude mají ochranku. Takhle seshora se zdá Štúrovo jako malé město. Kolem jsou kopečky, a hele, támhle jsou ty paneláky, kde jsme spali… No tak jdeme zase dolů. Klopýtáme po točitých schodech a ještě se jdeme podívat na zvon a do krypty. Zvon nebyl nic moc a navíc k němu vedlo dalších sto tisíc schodů. Když jsme si všechno důkladně prohlédli, pokračujeme v naší cestě, však jsme ještě dneska nic neujeli. Je poledne a my pořád vidíme, odkud jsme ráno vyjížděli.

            Najeli jsme na cestu podél Dunaje a frčíme do Viszegradu. Jede se skvěle. Rychle si zvykáme na jízdu s plnou polní a kilometry přibývají. Máme lehký větřík v zádech a jedeme po rovince. Na hlavní tah na Budapešť je tu docela slabý provoz. Viszegrad se nachází asi 20 km od Štúrova na hodně vysokém kopci hned u Dunaje. Nějak jsme nenašli cestu, se jede nahoru. Zas tolik nám to nevadí. Jenže jsme ho nezvládli vyfotit, byli jsme moc hluboko pod ním. Líbí se nám tahle silnice a tak po ní pojedeme až do Budapešti. Původní kratší, přímou a nehlavní cestu přes kopečky jsme tímto zavrhli. Je tu sice asi větší provoz, ale nechceme se hned první den zničit; je mi jasné, že si kopců ještě užijeme dost.

            Uháníme směr Budapešť, jede to víc než skvěle! Za chvíli jsme 20 km od Viszegradu a za další chvíli ještě dál. Ale na něco bychom neměli zapomínat, a to je jídlo. Luděk je naštěstí zárukou toho, že se nám to většinou nestává. Na předměstí Budapešti jsme proto odbočili od silnice a jedeme se kouknout k Dunaji. Našli jsme super místo hned u vody, dokonce by se dalo i koupat. Ale jen jsme si dali chleba a salám Vysočina k obědu a hned to zase mastíme dál. Blížíme se k maďarskému hlavnímu městu, provoz zhoustl a hele, napravo od nás je cyklostezka, při vhodné příležitosti to šupeme na ní. Dobře jsme udělali. Pár minut na to se po silnici obrovskou rychlostí přehnala kolona policie, ochranek a aut. Netřeba dodávat, že šlo o naše známé ze Štúrova. Pak stezka skončila, nic naplat, musíme zpátky na silnici. Luděk jede první. Dělá navigátora a počíná si skvěle. A nemyslím si, že je to tím, že už tady kdysi byl autem. Tvrdí, že je to přece jasný jak facka, že tu vede jenom jedna silnice podél vody. Tak to já průjezdy neznámými městy, navíc této rozlohy, nemám vůbec ráda.

Zvolna projíždíme Budapeští směrem do centra, překonáváme od aut vyježděné hluboké koleje v příliš měkkém asfaltu a libujeme si, že je sobota odpoledne a provoz je velmi slušný. Najednou se před námi otevřel nádherný výhled na budovu Parlamentu. Je to opravdu krásná stavba. Jedeme si jí vychutnat z výšky, z hradu Hallbaszha (Rybářská bašta), který leží přímo naproti přes řeku. Zdolali jsme stoupání k hradu a teď sedíme u kašny a pokoušíme se nasát atmosféru turistické části města. Odpočíváme, kocháme se a fotíme. Občas mám pocit, že naše kola mohou směle konkurovat některé ze zdejších památek. Mám na mysli to, jak je lidé zpovzdálí opatrně nenápadně pozorují a kriticky hodnotí.

            Také my kriticky hodnotíme, jak je tady každé místečko hojně využito k posílení ekonomiky. Do každého objektu se platí vstupné, které se řádově pohybuje kolem 250 forintů, což je v přepočtu asi 35 korun. Když bychom chtěli na vyhlídku na hradbách, a potom do hradní věžičky i do kostela, tak mi vychází dost nepěkná sumička. To celé ještě krát dvě osoby. Připadá vám nesmyslné, že by se mělo platit jen za hezký pohled na Parlament? Mně také. Ale nemusíte platit za drahou vyhlídku. Stačí si sednout do romantické restaurace, která je zde vytvořena v prostoru mezi kamennými sloupy pod hradbami a za přemrštěné ceny si objednat kafe nebo něco studeného k pití. Naštěstí se mi podařilo objevit jednu část vnitřku hradeb, kde nebyla ani restaurace, ani se tam nemuselo platit. Ale zase tam seděly babky a prodávaly ručně paličkované krajky. Přesto se nám podařilo procpat se až na kraj a budovu největšího evropského Parlamentu odsud vyfotit. Pak jsme uznali za vhodné, že jsme si sice Budapešť moc neužili, ale že už je načase odsud zmizet. Chceme ještě dneska kvůli noclehu dojet za město a večer už je skoro na spadnutí. Sjíždíme z hradu, přejíždíme pěkný most, přes který zrovna přechází zajímavá manifestace. Diskomuzika hraje na plný pecky, lidi tancují na jakémsi pojízdném pódiu, ale nepodařilo se nám přijít na to, o co jde. Žádný transparent neměli a tak jsme usoudili, že to je velké travesti show nebo prostě jen netradiční diskotéka. Jedeme dál. Luděk opět jede první. Tváří se, že ví, kam jede. Já to tedy absolutně netuším. Máme naprosto nepodrobnou mapu, vlastně jenom odhadujeme, který most máme přejet, abychom se dostali na tu správnou výpadovku. Mají tu úžasné tramvaje, ten tvar, to se jen tak nevidí. Míjíme točnu, ale zrovna tu žádná nestojí. Škoda. Chtěla jsem udělat fotku, prostředky hromadné dopravy mě vždycky uchvacují. Zejména ty staršího vývojového typu.

            Přejeli jsme nějaký most, pak jsme projeli světelnou křižovatku a Luděk pořád vypadá, že se ve městě a v mapě orientuje. Bohužel Maďaři šetří směrovkami. Zatím jsme jich mnoho nepotkali. Na náš směr ani jednu. A to už míjíme ceduli s přeškrtnutým nápisem Budapešť a jsme na silnici kamsi do polí. Jenom doufáme, že je to ta správná. Až v první vesnici za Budapeští jsme se mohli přesvědčit, že Luďkova navigace byla výtečná. Byla zde totiž první směrovka, kterou jsme od vjezdu do maďarské metropole potkali. Takže víme, že jedeme dobře. Hurá! Máme 85 km na tachometru a pořád svištíme dál. Na první den je to docela slušný výkon. Uháníme směrem na jih. Je tady rovinka a neděje se nic zajímavého. Luděk jede kdesi přede mnou a čeká na mě před Tökölem v zatáčce. Tököl je větší město. Tady uhneme na vedlejší silnici. Konečně! Už mi ten provoz začal lézt na nervy. Kilometráž se blíží ke stovce a večer je na krku. Co takhle dnešní etapu někde na prvním vhodném místě zakončit? Jen jaksi nemáme vodu. Luděk si všiml modré pumpy u cesty. Ihned jsme si vzpomněli na loňský návrat z Rumunska přes Maďarsko. Tyto pumpy napojené na veřejný vodovod byly skoro v každé vesnici. Ještě jsem se pro jistotu u kolemjdoucího pána ujistila, že jde o pitnou vodu, a pak už plníme lahve a osvěžujeme se po horkém dni studenou tekutinou. Ták, a teď už můžeme začít hledat nocleh. Jenže kolem je samá kukuřice a jinak podobně pro náš úmysl nepoužitelná krajina. Za Szigetcsépem jsme odbočili doleva, protože tam někde v dálce mezi stromy tušíme Dunaj. Ale než jsme k němu stačili dojet, vjeli jsme do nádherného jablečného sadu. To je to jediné a správné místo pro dnešní noc. Jen škoda, že tu nejsme o pár týdnů později, protože jablíčka jsou ještě mrňavá a tvrdá. Ještě jsme skoukli nedaleký břeh řeky, ale není se jak dostat k vodě. Jednak je zde plot a jednak husté a neproniknutelné roští.

            Po dlouhém vybírání placu na stan jsme se rozhodli pro jednu z uliček sadu blízko dřevěné budky a zabydleli se tam. Luděk si od chaty vypůjčil židli, aby si měl o co opřít kolo, protože nemá stojánek. Jaksi nesehnal žádný pořádně bytelný, který by vydržel jeho naložené kolo.

            Máme za sebou první jízdní den. Vaříme torteliny s česnekem, s kečupem a se sýrem a pak se ještě dojídáme hrachovkou. Stavíme stan, protože jde od řeky zima. A pak hned zalézáme, protože toho oba máme po dnešním dni plný kecky. Dobrou noc!

 

Szigetcsép

Denní: 109,5 km

Ujeto celkem (na kole): 109,5 km

 

Neděle 30.6. 2002

 

                Spalo se nádherně, až na kukačku, která k ránu neustále kukala. Doufejme, že nám tím chtěla aspoň sdělit, že budeme dlouho živi. Vstáváme až ve 3/4 na 9. Jů, to je ale hodin, tak rychle snídat, balit a hybaj odsud. Je nádherné ráno, svítí slunce a nebe je bez mraků. Správně tušíme, že bude vedro. Mažeme se opalovacím krémem a vyrážíme. Jede se moc pěkně. Je to po rovince a provoz je o hodně slabší než včera. Za chvíli jsme v Ráckeve, což je docela pěkné město, odbočujeme na Lórév a jedeme na přívoz přes Dunaj. Z cedule se dozvídáme, že jezdí každou celou hodinu. Teď je 11:07. Neseme nelibě představu, že budeme muset hodinu čekat, ale zdá se, že přívoz zatím od našeho břehu neodrazil. Za minutku přichází človíček a dává pokyn frontě aut k najíždění. Vyšlo to skvěle! Na přívoz s námi vjíždí spousta těžkých náklaďáků a osobní auta. Konečně opouštíme břeh. Dunaj je v tomto místě široký. Platíme 2 x 200 Ftf a než jsme se nadáli, jsme na druhé straně. Hned jedeme dál. Luděk zkoumá svoje kolo, prý mu to nějak hází nebo co, ale na příčinu nepřišel. Projíždíme větší vesnici Adony a za ní uhýbáme od Dunaje. A hned přišlo stoupání, dokonce několik kilometrů. Je příšerné horko. V Perkátě mají u silnice bar, pauza a jdeme na jedno. Pivo si ale dal jenom Luděk, já si dala Fantu. Koukáme do mapy, kudy pojedeme dál a píšeme SMS Láďovi, že se máme dobře a že míříme na Balaton.

Pak zase nasedáme na kola a posunujeme se zase dál. Je to tu lehce zvlněné a nikde nevidíme naší odbočku. To nevadí, odbočili jsme kousek jinde a zajeli si tak asi 5 km. Je strašné horko, až mám pocit, že asfalt pode mnou roztaje a odteče někam pryč. Už měkne. Luděk opět jede jako blázen. Počkal na mě až po 24 km v Sárkeresztúru na křižovatce! A když už tady tak stojíme, tak si dáme oběd. Mají tu zavřený obchod a stromy před ním vrhají kvalitní stín. Mažeme chleby paštikou a z modré pumpy plníme prázdné lahve vodou. Zvedáme se. K Balatonu je to ještě daleko. Z Kálozu má podle mapy vést silnička do Matyásdombu. Odbočku ale nikde nevidíme. Na návsi cosi vede kolmo na hlavní, ale to vypadá jen na nějakou místní komunikaci. Ale možná by to mohlo být ono. Ptáme se chlapů před hospodou, ale ti neví a posílají nás po silnici kamsi do Prčic. Jediná možnost je prý objet to přes Orspusztu. To je ale strašně daleko. Co teď? Zkusit to projet? Objet to? Lenost vítězí. Zkusíme cestu najít, kdyžtak se ještě zeptáme. Vyrážíme. Ale ouha! Silnice se po několika stovkách metrů mění v prašnou cestu. Zprava se vyřítil kluk na kole. Tušíme šanci a zastavujeme ho. Umí trochu anglicky, ale ujistil nás, že odsud do Matyásdombu žádná cesta nevede a už vůbec ne tahle, co na ní zrovna stojíme. To přeci není možný? Matyásdomb je pouhých 8 km daleko. Že by mapa 1:500 000 kecala? Nebo že by místní mlaďoch tu cestu neznal? Už se vzdáváme myšlenky na asfaltovou vozovku a byli bychom vděční i za tuhle polňačku. Jenom kdybychom to nemuseli objíždět!

Počkat! A co zkusit směr, odkud se vynořil ten kluk? Zpochybňujeme jeho znalosti okolí Kálozu a vydáváme se hledat průjezd do Matyásdombu. Před námi jdou dvě ženy, starší a mladší. Luděk míní, že je zbytečný se jich ptát, že stejně nic vědět nebudou, ale přesto jsme to zkusili. A vida! Ta starší ví. Ukazuje kamsi před nás, naznačuje zatáčky a ukazuje na cestu. I přesto, že mluví Maďarsky, chápeme. Vede tam prý jen polní cesta. Hurá! Vyjíždíme z vesnice do polí a rovnou málem pod kola kombajnu. Uhýbáme na stranu. Zvedla se za ním oblaka prachu. Přijeli jsme na křižovatku uprostřed polí. Tak, a kam teď? Štěstí se na nás ale opět usmálo, tentokrát v podobě pána na kole. Ujistili jsme se o správnosti našich úvah o dalším pokračování a jedeme. Přesněji, jeli jsme. Naše „silnice“ se právě změnila v zarostlou neproniknutelnou houštinu. Soudě podle vzrostlých rostlin a stromků přímo na ní tudy nikdo dobrých 10 let nejel. Fakt nechápu, jak tohle mohli zakreslit do pětistovky mapy. No nic. Nějak se tím chroštím prochroštíme. Naštěstí to není dlouhé a jsme zase na luxusní polňačce. A ještě pár děr a hupů a jsme na asfaltu. Hurá! Je tu továrna na lupínky Chio a od ní vede asfaltka na hlavní silnici. Asi po 3 km jsme konečně v Matyásdombu. Jenže k Balatonu je to pořád ještě skoro 30 km. Zdá se mi to nekonečně daleko.

Včera se jelo o poznání líp! Dneska je horko a jedeme zvlněnou krajinou po nekvalitních silnicích. Ale teď jsme najeli na hlavní a frčíme po ní skoro 7 km mírně z kopce do Enyingu. Tam máme odbočovat, ale odbočka opět nikde. Nechceme riskovat další zdržení na všelijakých polních cestách a tak jedeme k Balatonu po hlavní. Je na ní ovšem dost nepříjemný provoz. Přijeli jsme na kruhový objezd. Siofok 15 km. No to ne! Máme už dneska v nohách a na tacháči 93 km a mám pocit, že už neujedu ani kilák. K tomu všemu stoupáme do kopce a fouká protivítr. Naštěstí auta jezdí spíše v protisměru. Je neděle a tak se vrací lufťáci z víkendu zpět do města. Konečně svištíme dolů k Balatonu, už jsem ho několikrát zahlídla mezi stromy. Přejíždíme dálnici, kterou máme na mapě zakreslenou ještě ve výstavbě. Projíždíme nekonečné vesnice. Siofok. Hurá! Městečko působí docela příjemným dojmem. Nezajdeme nejprve někam na zmrzlinu? Zasedli jsme do luxusních sedaček před cukrárnou, cpeme se kopečkovou zmrzlinou a tváříme se jako zahraniční turisti. Ale vždyť jsme přeci zahraniční turisti, ne?

            Jedna věc je v Siofoku docela legrační. Je tu všechno Sio… Mají tu Sioreal, Siosystem a Siocar. Skoro jako u nás v jižních Čechách, kde se zase všechno jmenuje Jiho… třeba Jihokov nebo Jihodřevo.

            Po zmrzlině jedeme dál. Plán je jasný: vykoupat se a najít nocleh. Není přece možné projet kolem Balatonu jen tak, bez vykoupání, to by se nám asi každý divil. Já bych obojí nejraději sfoukla při jednom, ale to se mi asi nesplní. Přijeli jsme k Balatonu. Není tu pořádný vlez, tak pokračujeme v našem směru podél břehu. Všude je spousta lidí, baráky, hotely a kempy. Několik kilometrů se proplétáme mezi vilkami a různými kempy. Usurpují si pro sebe nemalé části pobřeží. Do vody jsou tady jen takové malé vlezy mezi rákosím. Asi tři jsme minuli a nic se nám nelíbilo. Konečně jsme našli jeden solidní, zaparkovali kola a honem do vody! Ale co to je? Jdeme asi 200 metrů a furt je vody sotva do půli stehen. No to je ale blbej rybník. Taky ho mohli napustit trochu víc. Ale při rovinatosti Maďarska by to nemuselo dobře dopadnout J.

Voda je ale docela čistá a příjemná. Chvíli se rácháme a pak vylézáme na břeh. Luděk jde pro vodu do nedaleké restaurace. Já se zatím rozhlížím po okolí. Je tady travnatá plážička a dalo by se tu při troše drzosti i nocovat. Luďkovi se to ale příliš nelíbí, protože se tu motá moc lidí a nedaleko je hospoda. Navrhuje podívat se ještě kousek dál. No tak jedeme. Vjeli jsme na hlavní s šíleným provozem. Zapadá slunce a situace vypadá beznadějně. Nalevo od silnice je strmý kopec nahoru a napravo vede dráha a za ní jsou baráky a rákosí. Kam my dnes hlavu složíme? Pak je tu najednou doleva odbočka na Szántódpuszta. Není to sice náš směr, ale zkusíme po ní kousek zajet a najít nocleh. Ani ne po půl kilometru jsme byli úspěšní. Jsou tu dva rozestavěný baráky a neoplocený pozemek. A na pozemku je plácek, který je přímo stvořený pro náš stan. Má to sice menší nevýhodu, že jsme asi 5 metrů od cesty, ale zatím to vypadá, že tudy nikdo nejezdí. Vaříme játra z konzervy a k tomu rýži a Luděk ladí rádio. Line se z něho ruskij jazyk. Jak je to možné? Nakonec jsme zjistili, že šlo o Běloruské vysílání rádia Svobodná Evropa. Když se setmělo, jdeme spát. Za večer tady projel jeden moped a dvě auta. To je pohoda. Zdálky je trochu slyšet hlavní silnice. Ale po dnešku nám to absolutně nevadí. Tak dobrou noc.

 

Szántódpuszta

Denní: 121,3 km

Ujeto celkem (na kole): 231,0 km

Pondělí 1.7. 2002

 

                        Ráno nás slunce vyhnalo ze stanu. Praží jako blázen a to je teprve půl osmé. Jak asi bude pražit kolem poledne? Kolem jezdí nějak moc aut, ale nikdo si nás naštěstí nevšímá. Po snídani přesto rychle balíme a mizíme odsud. Už v devět hodin jsme na cestě. Po pár stech metrech jede nahoru RENDÖRSÉG (policie). Uf, vypadli jsme akorát včas. Třeba nás někdo naprášil a zrovna nás jeli vyhodit. Ráno by nám to už bylo jedno, horší by to bylo večer nebo v noci. Zrovna tady by se nám jiný plácek hledat nechtělo.

            Jedeme zase po té hlavní silnici podél Balatonu, ale ne dlouho. Odbočili jsme na Köröshegy a vydali se do kopců. Zní to divně, že? Kopce v Maďarsku. Dnešní den byl vůbec celý ve znamení toho, jako by nám Maďarsko chtělo dát najevo, že to nejsou jenom roviny a nekonečné lány kukuřice, ale že jsou tu i hory a jaké pěkné! Iluze o Maďarsku, jakožto o skoro absolutní rovině padají. A ať si nemyslíme, že to bude jen tak, že se tady ještě dost zapotíme. Zvolna stoupáme, praží do nás slunce a fouká protivítr. V Kereki jsme zastavili u krámku a provedli první nákup. Chleba a mléko. Je to tu tady hodně venkovské. A hezké. Konečně. Už jsme měli těch měst a hlavních silnic plné zuby. Potkáváme tlupu asi dvaceti mlaďochů na obáglovaných kolech. Jedou z kopečka proti nám a jsou rozlezlí na několika kilometrech. Pořád stoupáme a vůbec mi to nejede. Luděk jede hodně daleko přede mnou. Kolem se zvedají kopce a stoupání nabývá na intenzitě. A navíc nám dochází voda. Zlobí mi řazení na nejmenší tác. Je tu krátký sjezd do Andocsu, kde jsme u modré pumpy dotankovali vodu. Opět velebíme toho, koho napadlo tady ty pumpy zavést. A jedeme dál. Jak jinak, než zase do kopce. Ploužím se hore kopcom, funím a Luděk už je někde za zatáčkou. Vedle mě přibrzďuje dodávka. Jakýsi Maďar mi nabízí svezení do Igalu. Díky, ale odmítám! Netuší chudák, že je přede mnou ještě jeden cyklista. Před tím nejprudším stoupáním dáváme pauzu na něco sladkého. Chlubím se Luďkovi, že jsem mohla mít odvoz, ale že jsem hrdinně odmítla a dobrovolně šlapu dál. Namítl, že bych to svezení určitě neměla zadarmo. Ti chlapi! Na co hned nemyslej!

            No nic, zvedáme se a pokračujeme. I ten nejbrutálnější kopec jednou končí a my jsme nahoře. Sjíždíme do Igalu. Je tady reklama na termální lázně. To musíme zkusit! Jedeme po šipkách. Za necelý kilometr brzdíme před koupalištěm. Chvíli bloumáme kolem kasy a nakukujeme za plot. Chtěli bychom se jít vykoupat, ale co uděláme s koly? Dámy v pokladně jsou příjemné jak osina někde… Anglicky neumí, tváří se jako kakabus a vůbec je nezajímá, že něco potřebujeme. Bezradně stojíme a toužebně prokukujeme skrz plot na koupající se lidi. Pak vítězí touha ponořit se do kapaliny. Rozhodujeme se k riskantnímu kroku. Kola tu necháme a budeme doufat, že při jejich odpornosti se jich nikdo ani nedotkne. Je pravda, že na tohle se většinou spoléháme. Propocená nebo promočená trička a ponožky různě navěšené na báglech, dále boty, igelit… to vše působí snad dost odpudivě, aby se takovýmto strojům kolemjdoucí vyhýbali širokým obloukem.

            Cennosti si bereme s sebou a kola přivazujeme ke stromu před vchodem. Navíc skrz plot na ně skvěle uvidíme. Koupili jsem 2 vstupenky à 550 forintů (skoro 80 korun) a paní u pokladny hned byla milejší. Dostali jsme žetony do turniketu. A hned jsme přišli na to, co je náplní práce té druhé paní u vchodu. Vzala si od nás žeton a do turniketu ho vložila sama. Dokonce se na nás usmála. Zajímavé, většinou se investuje do turniketu, aby se ušetřilo za pracovní sílu, ale tady mají obojí. Klidně mohli drahé zařízení vynechat a paní u vchodu dát do ruky štípačky, jaké mívají průvodčí ve vlaku. Případně by ta paní mohla lístky prodávat rovnou a ušetřili by pracovní sílu v pokladně.

Konečně jsme vevnitř. Dali jsme si věci do stínu u plotu a jdeme zkusit termální vodu. Je 36 - 38°C teplá. První dojem z vody teplejší než vzduch je trošku šok, ale pak už je to skvělé. Držíme se spolu s ostatnímu u břehu a vychutnáváme si místní pohodu. Pozorujeme okolí, jsme tu totiž viditelně jedni z nejmladších. Prostudovali jsme, co všechno voda obsahuje, ale nedokázali jsme z maďarštiny přeložit, co pomáhá léčit. Podle pokynů po půl hodině vylézáme. Jdeme se ještě na střídačku osprchovat a mizíme odsud. Je už půl druhý a máme teprve 40 km, což není moc. Tak ještě kousek pojedeme a někde si dáme oběd.

Tohle jsme si říkali skoro každý den a nezřídka se stávalo, že jsme obědvali třeba až v 18 hodin. Ono totiž z toho „ještě chvíli pojedeme“ bývalo i několik hodin, když nebylo kde zastavit, nebo když se prostě hezky jelo.

            V Igalu uhýbáme ze silnice na Kaposvár, po které dneska jedeme celý den. Projíždíme hodně chudé vesničky. Krajina je jako vlnitý plech. V Büssü u hřbitova obědváme chleba s posledním českým salámem. Otravuje nás podivný létající černobílý hmyz. Takoví neznámí broučci o velikosti asi půl centimetru. Jsou tu všude. Stačí si na pár vteřin odložit krajíc chleba a už se do něho zavrtají a nejsou vidět. A navíc koušou. Potvory! Hrůza! Doslova nás vyhnali. Ale možná to s námi mysleli dobře. Máme najeto teprve 51 kilometrů a pokud by se do nás nezakousli, určitě bychom tu ztvrdli déle.

Dneska to zase vůbec nejede! Jedeme přes kopečky, fouká protivítr a slunce praží. Krajina kolem je docela hezká a zajímavá. Místy to spíš připomíná Rumunsko než Maďarsko: chudý venkov, všude spousta cikánů. Všimli jsme si, že nikde nemají jehličnaté stromy. V několika zahradách sice měli obyčejné smrky jako okrasné stromy, asi jako se u nás pěstují třeba kanadské borovice. Ale to bylo všechno.

Suneme se dál. Je to tu jako na horské dráze. Přejedeme jeden kopec a je tu další, no prostě hrůza. V Baté jsme najeli na hlavní silnici a hned to jede svižněji; 10 kilometrů jsme ujeli jako nic. Pak jsme odbočili doleva na silnici č. 66. Dožaduji se pauzy. Luděk souhlasí. Sedíme ve vesnici Sános a lijeme do sebe vodu s Tangem a Ice-Tea. A bilancujeme. Je 18:00, máme 71 kilometrů. To není mnoho. Tak jedeme dál. Uvidíme, kolik ještě dneska ujedeme. Za Szentbalázsem je příšernej 10%ní stoupák dlouhý asi 2 km. No to snad ne! Jsme pořád ještě v Maďarsku? Tohle že je rovina? Nakonec jsem to zvládla nad očekávání v pohodě. Luděk na mě nahoře čeká, ale jak jsme brzy zjistili, není všemu stoupání ještě konec. Teprve po dalším kilometru se to láme a my se řítíme 13%ním klesáním dolů do krásného údolíčka s městečkem Gödre. Tohle Maďarsko mě tedy čím dál tím víc překvapuje.

Najednou se kolo z ničeho nic rozjelo. Jedeme zvlněnou krajinou, ale jede to perfektně, lehoučce, jakoby se uvolnila nějaká neviditelná brzda. Kilometry přibývají, rázem naskočilo na tachometru 90 a jedeme dál. Kopce maličko ustoupily, údolí se rozšířilo a my se přibližujeme k Sásdu; k městu, které se mi ještě před hodinou zdálo neskutečně daleko. Tak a jsme tady. U modré pumpy tankujeme vodu do plného stavu. Jsou to takové oázy. Člověk se může osvěžit, napít, umýt. Nejsou sice v úplně každé vesnici, ale je jich dost, abychom nemuseli mít obavu, zda seženeme vodu. Konečně je na pořadu dne hledání noclehu. No, vlastně ještě ne. Luděk touží po pivu, že by si ho dal k večeři. Po cestě je zrovna hospůdka. Luděk zmizel vevnitř. Vrátil se s otevřeným lahváčem. Prý mu ho automaticky otevřeli, aniž stačil cokoliv říct. Nevadí, uvolnil jeden flaškovník a pivo do něj opatrně vložil. Snad ho v pořádku doveze na místo našeho dnešního noclehu. Opouštíme Sásd a po zvlněné silnici míříme do Oroszló. Tam odbočujeme a opouštíme tzv. R66. Luděk mi vypráví, kterak se ho v hospodě ptali, odkud jsme a když jim to řekl, tak prý oni: „Á, Czechoslovakai“. Docela nás udivilo, že tito lidé v jižním Maďarsku se ani po 12ti letech nedozvěděli novinu, že jejich sousedé jsou už samostatný stát. Ještě jedna věc nás na Maďarsku překvapila. Maďaři jsou stejně jako Češi pivní národ. Vysedávají v hospodách u půllitrů, mají stejné pivní pupky a vedou asi stejné řeči jako se vedou u piva u nás. Hospody tu jsou skoro v každé zapadlé vesnici. A my jsme mysleli, že jsou Maďaři spíš na víno. Možná jsou, ale ve vedru je pivo stejně nejlepší, to asi vědí všude. No, kvůli tomu tady konec konců jsme, abychom se dozvěděli něco nového.

Vyjeli jsme z Oroszló a na tachometru se objevila 100ka. Hurá. Snad mě už konečně Luděk přestane honitJ. Jedeme po silničce a hledáme nocleh. Dlouho se nám ale nic nelíbí. Nakonec jsme sjeli ze silnice, kola vytlačili na prudký travnatý kopec a nahoře se utábořili. Je to tady krásné, zejména je odsud nádherný rozhled do všech stran. Uvařili jsme párky s bramborovou kaší. Luděk využívá toho, že jsme na kopci a ladí rádio. Našel stanici, kde se mluví česky. Jde pravděpodobně o vysílání pro občany v zahraničí, ale i tak je příjemné slyšet po té neskutečné maďarštině zase jednou češtinu. Na nebi je asi milion hvězd. Jen aby nepřišla bouřka, jsme tady široko daleko na nejvyšším místě. Ale moje obavy jsou zbytečné. Tak dobrou noc.

 

Oroszló

Denní: 104,7 km

Ujeto celkem: 335,7 km

 

Úterý 2.7. 2002

 

                        Ráno mě probudil Luděk. Vylezl ze stanu a začal odklízet plachtu z kol. Pohledem na tachometr zjistil, že je teprve půl sedmé. Zděsil se, že je ještě příliš brzo, znovu zalezl a spali jsme až do tři čtvrtě na osm. Pak jsme konečně vstali, začali balit, snídat a připravovat se na jízdu. Nebe je zatažené, fouká vítr a ochladilo se. Radujeme se, že nebude pařák. Během snídaně vítr ale mraky odehnal a teď už je nebe vymetený a slibuje parno ještě větší než včera. Mažeme se krémem s vysokým faktorem a vyrážíme. První vesnice, kterou dneska projíždíme, se jmenuje Kishajmás. Působí hodně chudým a cikánským dojmem. Kolem jsou kopce, ale my jedeme víceméně po rovině. Stejně je tenhle jih Maďarska docela zajímavý. Ten, kdo poznal z této země jenom Balaton nebo Budapešť, musí mít o Maďarsku úplně zcestnou představu. Zdoláváme menší hřbet a pak je to zase rovné. Silnice se kroutí v údolí. V Hetvehely u pumpy tankujeme vodu a dohadujeme změnu trasy. Pojedeme přes městečko Szentlörinc. Nebude to kratší ani delší než původní trasa, ale potřebujeme někde nakoupit a na původní trase by nebylo kde.

            Projíždíme jednu vesnici za druhou. Luděk jede kousek přede mnou. Je dusno a nejede se mi vůbec dobře. Předjíždí mě chlapík na šílené plečce bez převodů a teď se pokouší dohnat Luďka. Málem se mu to podařilo, ale v kopci mu chyběly převody a chtě-nechtě musel slézt a kolo tlačit. Přes Szentlörincem je na jednom místě zaparkováno snad sto aut. Co to může být? Co se tady děje? Brzy jsme se to dozvěděli. Tolik aut a lidí se sem sjelo na pohřeb. Jdeme se tam potajmu podívat. Odhaduji, že každý člověk musel přijet minimálně jedním vozem. Ještě bych se ráda krátce zmínila o maďarském vozovém parku. Jezdí tu hodně škodovek, zejména těch starých 120 L. Ale hojně se tady vyskytují i Favority. Většinou je mají Maďaři ve výborném stavu, s novým nablejskaným lakem. A tak jim s Luďkem, coby oba majitelé Favouše, tiše závidíme.

            V Szentlörincu jedeme nejprve do centra do sámošky nakoupit. Luděk si všiml obchodu s koly. Jsou to sice hrozné střepy, ale mají tu i náhradní díly. Luděk touží po stojánku. Ale nemají žádný použitelný. Opět stejný brak tržnicové kvality, jaký jsme viděli třeba v Rumunsku. Jedeme pryč. Na výpadovce jsme zmerčili další cykloobchod. Jsme opět zvědaví. Mají tu o poznání kvalitnější zboží. Dokonce i docela schopné stojánky. Stojí ale 690 forintů a my už máme jen 400. Luděk se vrací do města do směnárny. Trvá mu to neskutečně dlouho.

            A jak tak sedím a čekám na něj, přemýšlím o naší další cestě. Dneska navečer bychom měli opustit Maďarsko a přejet do Chorvatska. Doufám, že se nám to podaří. Tak Luďku, kde jsi s těmi penězi?

            Konečně je tady! Měl prý potíže. Nejprve ho někdo nasměroval do banky a tvrdil, že mu tam peníze vymění. Poté co počkal, až skončí polední pauza, mu sdělili, že tady se peníze nemění, že musí do jiné banky. Tam měli dlouhou proceduru s výměnou, chtěli i pas, což se dnes, v zemích s konvertibilní měnou, už moc nevidí. Když konečně s penězi přijel, tak se zjistilo, že žádný z těch stojánků není vhodný. Prodavač se moc snažil, vybíhal z obchodu se všemi typy stojánků a s nářadím, ale když se jeden konečně podařilo na Luďkovo kolo namontovat, tak stojánek nedrží a kolo se kácí. Tak se nezlobte, tohle bohužel není to pravé. Jedeme dál.

            Nejprve asi 3 km po hlavní silnici na Pecs a pak odbočujeme doprava. Před námi rovinka a za námi se zvedají kopečky, odkud jsme právě přijeli. Vidíme televizní vysílač v Pecsu. A jak se tak rozhlížíme po kraji, zmerčili jsme před námi kopec, který musíme vyjet. Jak to? Před chvílí tam ještě byla rovina? Na to musíme nabrat síly při kratičkém odpočinku. Je strašný horko a stínu, kde je možné se před nemilosrdnými paprsky slunce schovat, bývá kolem silnic málo. Kopec jsme vyjeli jako nic, sjeli ho a teď uháníme na Ócsárd. Jede se docela dobře, je půl třetí a na tachometru už máme skoro padesátku. Chtělo by to oběd. Před námi trčí zase nějaké hory, tentokráte pohoříčko Villányi, ale podle mapy ho víceméně objedeme. V Harkány, kam právě míříme, mají být termální lázně. Při vzpomínce na Igal Luděk navrhl, že bychom se tam mohli vykoupat a dát si oběd až tam. Je to něco přes 10 kilometrů, snad do té doby nezemřu hladem. Ale jede se pěkně, překonáváme menší hřeben a po rovince svištíme do Harkány. Vyfotili jsme typický maďarský les, když už jsem se v předchozím textu zmiňovala, že tu nikde volně nerostou smrky nebo borovice. Tak to jen, abyste mi věřili.

Harkány. No hurá! Už jsem hlady skoro šilhala! Teď jen najít to koupaliště. Harkány podle mapy vypadalo jako větší vesnice, ale je to spíš menší město. Táhne se několik kilometrů podél cesty. Když už jsem myslela, že nebudeme v hledání lázní úspěšní, teprve jsme vjeli do centra. Ale zatím jsme neviděli žádné cedule nebo směrovky. Je ale vidět, že sem jezdí hodně rekreantů. Kolem hlavní třídy to je samý obchod, penziony a restaurace. Konečně jsme to našli. Areál termálka je o hodně větší než v Igalu a je tady také mnohem víc lidí. I vstupné je podstatně tučnější. Odpolední lístek stojí 800 forintů. Tak na to už nemáme. Odebrali jsme se do parku nedaleko vchodu a u chleba s paštikou máme válečnou poradu. Máme peníze na jeden lístek. Luděk chce, abych tam šla já. Ale mně je jasné, že i on se na koupel těšil a tak navrhuji, že zajedeme do města vyměnit forinty a půjdeme oba. Návrh přijat. Nejprve se ale pojedeme zeptat, jestli tam vůbec můžeme s koly, nebo jestli bude možné nechat je někde pod dozorem. Ale co to? Lidi koupaliště houfně opouštějí, počkat, kolik vono to vlastně je… aha, půl pátý … a do kolika voni to mají otevřený? Jo … do pěti. Tak na to kašleme, takhle se to nakonec vyřešilo samo za nás. Pojedeme poslední forinty rozfofrovat radši do obchoďáku.

Vrátili jsme se do SPARu u hlavní silnice. Jdu koupit jen pár drobností, ono totiž 800 forintů je v přepočtu na koruny něco málo přes stovku. A pak opouštíme Harkány a najíždíme na mezinárodní silnici do Chorvatska. Překvapuje nás, že po ní skoro nikdo nejezdí.

V poslední vesnici Drávaszabolcs hledáme modrou pumpu. Ne že bychom tak nutně potřebovali vodu, ale nemáme tuhle místní geniální vymoženost nikde zdokumentovanou. A že by si to rozhodně zasloužila! Už už se zdálo, že jako na potvoru tady zrovna žádná nebude, když si Luděk jedné pumpy všiml. Nachází se kus od silnice v parku. Zajeli jsme k ní, natankovali čistou studenou vodu a hurá na hranice. Na maďarské straně je maličká celnice. Dorazili jsme sem asi ve tři čtvrtě na šest. Celníci mluví jak maďarsky, tak chorvatsky a tak si spolu rozumíme. Rozhovor probíhá v klasickém duchu: odkud, kam, kolik kilometrů … Mladý ambiciózní celník si zaznamenává čárky do kolonek, zřejmě ze statistických důvodů. Když nás uviděl, byl celý špatný z toho, že pro cyklisty nemá kolonku. Chvíli se dohadoval s ostatními a pak nás přidali k pěším. Konečně máme v pasech razítka a za řekou Drávou už nás vítá Chorvatsko. Tak sbohem, Maďarsko, země velkých překvapení. Země modrých pump s pitnou vodou, nekonečných rovin a lánů s kukuřicí. Buďte sbohem nečekané kopce a kamenné vesničky ukryté v hlubokých údolích, suché a vyprahlé kraje. Buďte sbohem. Nebo raději „viszontlátásrád“ (nashledanou).

 

Maďarsko: 408 km

Den: 3 4 5