Část 3

  CHORVATSKO 1
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky z Chorvatska

Deník

Den: 6

 

Kapitola čtvrtá: Chorvatsko poprvé

 

            Na Chorvatské straně celnice už nikoho nezajímáme. Znuděný celník vypadá, že tu denně projíždí 15 naložených cyklistů, takže jsme takřka standardní „zboží“. Jinak tu jezdí jenom kamiony a skoro žádní turisté. No jo, tudy nevede nejkratší cesta k moři. Soudě podle kamionů je tu hlavní tranzit do Bosny a Hercegoviny.

            Načínáme další zemi na naší pouti po jižní Evropě. Luděk se těší, že to konečně začne být zajímavé. V prvním městečku Donji Miholjač dáváme pauzu a sváču. Zase si musíme zvyknout na jiné značení měst a směrovek. Nyní nás čeká asi pětikilometrový rovný úsek do Rakitovici. Je to zoufalý. V dáli před sebou vidíme Rakitovický kostelík, ale ne a ne se k němu přiblížit. A ne a ne se pořád vzdálit od Miholjače. Tak se raději koukáme kolem sebe. Ani tam to není moc veselé. Kolem je to placatý a jsou tu samá pole. Ale jezdí tu legrační vozítka. Mají tu zvykem za traktor zapojit minimálně dvě vlečky. Viděli jsme dokonce i se třemi vlečkami. Vypadá to jako vláček s vagónky. Jak s tímhle můžou couvat, to doopravdy nechápu!

            Konečně jsme dokousali poslední metr a kostelík je coby kamenem dohodil. Rakitovica! Hurá, je tu zatáčka. Jenže za zatáčkou je zase rovná silnice, kde vidíme dalších x kilometrů před sebe. Hrůza! Nasazujeme rychlejší tempo, abychom už byli u další zatáčky. Před námi v dálce z oparu vystupují kopečky, ale k nim dojedeme až zítra. Kilometry rychle přibývají, brzy překonáváme stovku a frčíme pořád dál. Jede se hezky, ale s přibývajícím večerem se přibližují Našice, okresní město. Chceme to zapíchnout někde před nimi. Zkušeným zrakem jsme přehlédli krajinu a zhodnotili naše možnosti. Nic moc! Přesto jsme uhnuli na Pribiševci. Podle mapy bychom za touto vesnicí mohli být v hledání noclehu úspěšní. Ale omyl! To, co je na mapě malé kolečko, je ve skutečnosti několikakilometrová vesnice. Takže to, co je na mapě zakresleno až 4 km za Pribiševci, začíná prakticky hned za koncovou cedulí. To jsme si teda pěkně naběhli! Už teď máme slušnou zajížďku a jedeme pořád dál. Luděk hlídá mapu a najednou odbočuje doleva. Prý se takto napojíme zpátky na tu hlavní do Našic. Projíždíme malými vesničkami, kde je silnice uzounká tak jako někde v parku. Přejíždíme stažené závory na přejezdu a máváme na výpravčího. Směje se a mává nám také. Lidé ve vesnicích jsou srocení venku před domy podobně jako na Ukrajině. Konečně vesnice skončila a další není na dohled. Silnice se změnila na kamínkovo-štěrkovitou a kolem jenom pole. Tušíme šanci. Když ne tady, tak už nikde jinde. Stočili jsme to doprava do pole. Je sem sice odevšad vidět, ale riskneme to. Po kraji pole vede cesta. Jedeme po ní co nejdál od silnice, ale končí u nějakých baráků. Tohle je beznadějný! Koukli jsme ještě za zatáčku, ale všude je samá hustá kukuřice nebo domy. Nakonec jsme našli docela obstojné místečko na nepoužívané polní cestě. Všichni pravděpodobně jezdí po poli, jako my.

            Luděk staví stan a já míchám krupicovou kaši. Večer se dá ještě charakterizovat dvěma slovy: horko a komáři. Na nebi se objevují mraky. Zalézáme do stanu. Spadlo asi 5 kapek a to je vše. Kéž by v noci pořádně sprchlo. Z čeho tady ty rostliny na polích kolem berou vláhu? Kvůli horku se mi nedaří usnout. Luďka zase trápí komáři. Pár jich totiž nalítalo do stanu. Možná jsme také trochu nervózní z prvního noclehu v Chorvatsku a také z toho, že nejsme dobře ukrytí před zraky vesničanů. Nakonec přeci jen usínáme.

 

Našicko Selo

Denní: 112,0 km

Ujeto celkem: 443,8 km

 

Středa 3.7.

 

            Ráno v 8 hodin je už parno. Odtahali jsme všechny věci do stínu a tam teprve balíme a snídáme. Luděk maže chleby Nutellou a já dopisuji deníček. Stín pomalu ustupuje a do nás se začíná opírat slunce. Nedá se nic dělat, vyrážíme. Najíždíme na hlavní silnici a přijíždíme do Našic. Chvilku se tam motáme, nemají to tu dobře značené. Samozřejmě, že jsme vyjeli blbě. Naštěstí jsme na to přišli a včas to otočili. Nejsme ale jediní. Kolem projíždí ukrajinské auto s postaršími lidmi. Zastavují a ptají se nás, kudy na Slavonský Brod. Tam chceme taky. Posíláme je zpátky na křižovatku a doprava. I my tam míříme. Konečně vyjíždíme z Našic po správné silnici a zvolna stoupáme. Kolem nás se míhají kamiony. Čeká nás menší pasulek (malý průsmyk), asi 335 metrů vysoko. To není tak hrozné. V Gradacu je u cesty malý obchůdek. Musíme koupit chleba. Prodavačka nám ale prodala jen půlku, víc prý nemá. Pak jsme ještě koupili pivo a Coca Colu. Pivo prý není nic moc, ale hlavně že je studené.

            Stoupání se dá přežít: 7% asi 6 km. Vozovka se v jednom místě opravuje, musíme jet v protisměru. Dělníci nám mávají. Nechápu, jak to tady můžou vydržet přímo na tom pražícím slunci. Kopec se zdá být nekonečný, zatáčka střídá další zatáčku, nemůžu se dočkat, až budeme nahoře. Konečně! Nic tu není a tak rychle sjíždíme dolů. Po chvíli je napravo od silnice cedule PITKA VODA 100 m. Super. Zastavujeme u kamene, na kterém je vytesáno, že to tu postavili na počest partyzánů, kteří zde v lesích operovali v roce 1943. Je to jen malý „čůrek“, jedna flaška se plní 5 minut, ale je to voda a je studená a moc dobrá. Než jsme natočili 3 lahve, vytvořila se za námi už docela slušná fronta z dalších vody chtivých řidičů.

            Pokračujeme v klesání. Dole je to lehce zvlněné. Po několika kilometrech nás čeká další stoupání. Projíždíme chorvatské vesničky. Některá stavení jsou hodně chudá, kam se hrabe Ukrajina, jiné domy jsou pěkné, ale neomítnuté. To ale vypadá jako místní móda. Jinde zase stojí výstavní vily a před nimi luxusní auta. Opravdu zajímavé kontrasty.

            Podle mapy tu někde má téci řeka, docela rádi bychom se vykoupali a ochladili. Po chvíli přejíždíme malý špinavý potok, tak radši jedeme dál. Chtělo by to pořádnou koupel, protože je příšerný horko. A safra, je tu 8%ní stoupání. Zastavujeme, lijeme do sebe a na sebe asi 3 litry vody, mimo jiné proto, abychom to nemuseli tahat nahoru. Kopec je hodně prudký, ale jen 4,5 km dlouhý. A také je tu zvláštní pruh pro pomalá vozidla. Nahoře opět nic není, jenom cedule, že vjíždíme do jiného okresu, tak jedeme. Těšíme se do Slavonského Brodu. Dáme si tam oběd a snad se i vykoupeme.

            Dole Luděk dostal chuť na točené pivo. Zastavili jsme v Grabarje a zašli do baru. Kromě nás tu u piva sedí tři pánové. Je to tu hodně drahé. Když odcházíme, jeden z těch chlapíků se s námi dal do řeči, odkud a kam jedeme. A klasicky nám začal radit, kudy je to nejlepší jet. Nechali jsme ho mluvit, stejně máme svojí trasu. Ale řekl nám, že je ve Slavonském Brodě koupaliště a že i Sáva je na koupání přijatelná. Nevím, kolik piv měl, ale po rozloučení s námi nasedl bez mrknutí oka do auta a odjel.

             Slavonský Brod leží v rovince. Kopce jsme nechali za sebou. Je zde přechod do Bosny a Hercegoviny, ale my nejprve jedeme najít to koupaliště. Sáva je totiž, zejména u břehu, nechutně špinavá. Ptáme se nějakých mlaďochů, ale ti vůbec netuší, o čem mluvíme. Starší paní nám řekla, že je to asi 8 km daleko. To se nám moc nelíbí. Chvíli řešíme, co dál a pak operativně rozhodujeme přejet do Bosny a zkusit druhý břeh řeky Sávy. Odsud totiž vypadá líp. Jsou ovšem také vidět zničené domy. Jsem zvědavá, jak to v této, před 6ti lety válkou zmítané zemi, bude vypadat. Tak vzhůru na hraniční přechod!

 

Chorvatsko I: 103 km

Den: 6