Část 4

  BOSNA A HERCEGOVINA
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky z Bosny

Deník

Den: 7 8 9

 

Kapitola pátá: Bosna a Hercegovina

  

Vše proběhlo úplně bez problémů, přes léto mají Češi s Bosnou zavedený bezvízový styk. Nikoho nezajímáme, jenom na bosenské straně se celníci ptají, kam jedeme. Odpovídáme podle pravdy, že k Jadranu. A tak jsme se ocitli v Bosanském Brodě a jedeme najít přístup do vody.

            První dojmy z Bosny jsou děs a hrůza. Rozstřílené domy, jiné jsou zbořené a opuštěné, další se opravují. Některé jsou celé funkční, jen jsou v omítce díry po střelbě. Jinde mají třeba obytné jenom přízemí, první patro je zničené. Na silnici jsou výmoly po granátech, je dobře vidět, jak se rozprskl do asfaltu. Jinak jsou všude obchody, stánky, bary a restaurace, to vypadá, že funguje dobře. Najeli jsme na nábřeží, ale je tu zídka a k vodě se není jak dostat. Na zemi je spousta střepů, raději se vracíme na silnici. Projíždíme kolem patrového domu s vypálenými byty. Vypadá to ale, že v některých se normálně bydlí.

            Silnice zatáčí k jakési továrně a řeka zůstala někde napravo. Vzdáváme to. Jen těžko se loučím s představou koupele. Začínám být na Luďka protivná, protože cítím, že se mi z toho horka začíná dělat nevolno. Vracíme se do centra a hledáme výpadovku z města. Já vrčím. Luděk navrhuje, že bychom někde měli koupit chleba. Jenže nemáme místní peníze, tzv. Konvertibilní Marky. Na hranicích nikde nebyla směnárna. Zastavili jsme u malého obchůdku na kraji města a Luděk šel dovnitř. Měl štěstí. Tady ještě berou Chorvatské Kuny, ale dál ve vnitrozemí už prý ne. Koupili jsme chleba a pití a ještě jsme vyměnili pár Kun za Konvertibilní Marky. Super! Luděk se jen tak mezi řečí prodavačů zeptal, jestli nevědí o nějakém koupališti. A to byl geniální tah. Protože oni mu poradili řeku Ukrinu ve Zborišti, přes které akorát jedeme. No tak hurá! Snad to tentokrát vyjde!

            Vyrážíme po výpadovce na Derventu. Tam to teprve začíná. Projíždíme vesnice, no vesnice … Jsou tu samé zbořené domy. Ten dojem se nedá popsat, ale je to strašný. Podél silnice jsou jenom samé ruiny, skoro žádné stavení není v pořádku. Některé jsou úplně opuštěné a zarostlé, jinde se pracuje na opravě. Před válkou to musely být moc pěkné baráky, třeba i dvoupatrové. Teď jsou zničené a prázdné i celé vesnice.

            Sijekovač. Nedivím se, že v Route 66 tyhle vesnice nebyly. Ony totiž už ve skutečnosti neexistují. Všude kolem jsou cedule, že tady Evropská Unie bude platit programy na obnovu; ale obnovu čeho? Vždyť tady nic nezbylo. Pokouším se fotit, ale mám při tom zvláštní pocit. Tohle už nejsou obrázky z televize, tohle je skutečnost, tady všude v těch domech žili lidé a jednou sem někdo přišel a začal do nich střílet. Mám pocit obrovské neúcty, když mířím objektivem na další ruiny, ale nedá mi to. Fotografie budou mít obrovskou dokumentační hodnotu jenom pro nás a my sem přeci nejedeme okukovat a fotit zemi zničenou válkou. My tudy jenom projíždíme na cestě k moři. To je naším hlavním cílem! Na chvilku jsem se sama před sebou takto ospravedlnila, ale nemůžu, a dál se zatajeným dechem zírám na tuto válkou poznamenanou krajinu. Zírám na zbytky domů, chybějící zdi a prázdná okna. Míjíme zarostlé zahrady a výmoly v silnici. V hlavě se mi honí spousta otázek a do duše se vkrádá podivná tíseň.

            Jedeme touto krajinou už 20 kilometrů. Nic se nezměnilo. Jen další a další domy v troskách, do nebe trčící komíny a čnící štíty bez střech. Konečně vjíždíme do Zboriště. Ten název je opravdu příhodný. Začínám z toho mít depresi. Musím myslet na něco jiného! Třeba na to, že už je odpoledne, na tachometru máme 83 kilometrů a ještě jsme neobědvali. Jenže obědvat bychom chtěli až u vody. A teď vůbec netušíme, kde to je a kam máme jet. Luděk tvrdí, že ti lidé v Bosanském Brodě cosi říkali o odbočce doprava, ale tady všude kolem jsou jenom zbořené domy a neproniknutelné křoví. Je tu šotolinová odbočka doleva a vyjíždí z ní auto. Rychle jednáme. Luděk k němu zajíždí a ptá se ho na cestu k řece. Pán to očividně zná a popisuje nám cestu. Prý asi ještě kilometr po silnice a potom doprava. Ještě se s námi chce ale vybavovat. Ptá se, odkud jsme a kam jedeme a pak se diví, co že se teď Češi jezdí koupat na Ukrinu J. Kroutil přitom nevěřícně hlavou. A pak jmenuje nějaké fotbalisty, ale tomu my moc nerozumíme. Mezi jmény zazněl i Poborský a to se ví, toho známe. Diví se, co jsme to za Čechy, když nás nezajímá fotbal. Odpovídáme, že raději jezdíme na kole.

            Loučíme se, děkujeme za radu a jedeme. Už mi kručí v břiše a těším se na koupel. A opravdu, zhruba po jednom kilometru je nenápadná odbočka doprava. A zrovna odtamtud jedou mladí kluci v autě. Ujišťujeme se, že jedeme správně. Ujeli jsme asi půl kilometru po kamenité prašné cestě a pak se zničeho nic vyloupla řeka Ukrina, zátoka a kamenitá pláž. Nádhera. Stojí tu dřevěná budova, u ní parkují auta, je tu volejbalový kurt a pár lidí. Zajíždíme na břeh a hned jdeme do vody. Je to neskutečná nádhera. Kam se hrabou všechna moře světa! Voda není studená, ale příjemně chladí. Spolu s prachem odchází i stín, co se mi během prvních bosenských kilometrů usadil na duši. Provádíme hygienu včetně praní a pak připravujeme pozdní oběd: chleba s maďarským paprikášem a ovoce a je to pohoda, neuvěřitelná krása a pohoda. Sedíme ve stínu a konečně je mi po dnešním horkým dni příjemně. Pozorujeme lidi kolem sebe. Kousek od nás táboří partička mlaďochů s auty. Mají piva a kytaru. A támhle se koupou další lidi, ale vypadá to, že nikoho nezajímáme. Což je vlastně dobře.

Ale omyl! Po chvíli k nám přišli dva kluci z té party a dali se s námi do řeči. Jeden je dlouhovlasý a ten druhý má zvláštní účes, culík uvázaný nahoru. Nabídli nám lahvová piva. Přestože jsou naše jazyky podobné, bavíme se rukama, nohama, anglicky, rusky, česko-srbsky. Začínáme klasicky: kdo jsme a odkud jsme. Znají Prahu, piva Gambrinus a Plzeň. Další téma je naše cesta a jejich život tady. Hlavní mluvčí se jmenuje Siniša a studuje v Banja Luce filozofii. Je to Srb. Jinak všichni pochází z Bosanského Brodu. Před šesti lety přišla do jejich města válka, která trvala 6 měsíců. A to měli asi štěstí. V jiných částech země se válčilo i několik let. Vypráví nám o tom, jaký byl život před válkou a jaké je to dneska. Stěžují si, že je teď všechno drahé, průměrné platy jsou v přepočtu kolem 6 tisíc korun. Což opravdu mnoho není. Jak jsme posléze zjistili, ceny v obchodech jsou tak 1,5x – 2x větší než u nás. Před válkou prý byla mzda kolem 1 000 marek. Zajímají nás podrobnosti kolem války, ale Siniša ani jeho kamarád o tom nechtějí moc mluvit. Oni neřeší, kdo je Srb a kdo Chorvat, válka je zastihla mladé a nevinné. Nespravedlivě. Siniša se nám snaží vysvětlit problém tří národností v zemi, jaké to je mít tři prezidenty, proč vlastně ta válka byla a nakonec to zakončí, že ani on tomu nerozumí, že jsou lidé hloupí a že je to všechno „metafyzika“. Akorát se nám svěřili, že za války to bylo zlé, že netekla voda, nešla elektřina. Že nic nefungovalo, ani školy. Ale že teď po válce je taky všechno „bad,bad,bad“(špatné). Ale co prý mají dělat, zde se narodili a Bosna je jejich vlast. Překvapilo nás, že na cigarety dražších značek se peníze vždycky nějak najdou. Pivo ale pili to nejlevnější, co zde v zemi bylo k dostání, bez etiket, dovezené prý ze Slovinska.

Postupně k nám přichází další členové jejich bandy a kolečko se příjemně rozrůstá. Všichni se diví, kde se tu bereme a jak jsme tento kout našli. Oni jsou tady proto, že mají prázdniny a dnes večer se tu bude konat technoparty. Ha! Zbystřili jsme pozornost. Cože? Technoparty? Ještě před chvílí jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom tu zůstali na noc, ale představa usínání při „tuc tuc tuc“ nás příliš neláká. Budeme muset pryč. Siniša odchází pro kytaru a za zpěvu ostatních nám hraje několik bosenských písniček. Už je ale nejvyšší čas jet. Je osm hodin. Loučíme se, bereme si Sinišovu adresu, abychom mu mohli zaslat fotky a odjíždíme. Do žil se mi vlévá optimismus a pocit naděje. Tak přeci jenom světlý bod na cestě touto zvláštní zemí. Hned se mi celých třicet kilometrů po bosenském území začíná jevit v maličko lepších barvách. Ale začínají se vkrádat další otázky, dneska obzvláště aktuální: kam hlavu na noc složíme? Kde nabereme vodu? Na internetu psali cosi o zaminovaných územích. Siniša, i ti prodavači v Bosanském Brodě říkali, že je tu bezpečno, ale zároveň dodali, že miny někde jsou a někde ne a že „nobody knows“(nikdo neví). Odmítám jít spát někam mezi rozbořené domy. Shodujeme se, že by nejlepší bylo vnutit se k někomu na zahradu do bezpečí.

Slunce už je nízko nad obzorem. Jede se docela hezky, je tady rovinka. Diskutujeme o lidech, co jsme s nimi strávili odpoledne a hele, u silnice stojí hotel. Vypadá docela luxusně, ale dojem kazí zbořeniště vedle něho. Jdeme poprosit o vodu. Venku u stolečků sedí několik hostů a zrovna vychází asi majitel této nemovitosti. Na náš dotaz odpověděl, že žádný problém a zavedl nás k hadici za domem. Ještě se nám začal omlouvat, že voda není studená. Natankovali jsme do všech lahví a rozloučili se. Padla obligátní otázka, odkud jsme. Tipoval nás na Němce. Jedeme dál hledat nocleh. Kolem se to docela změnilo. Ubylo zničených domů a přibylo těch netknutých nebo renovovaných. Objevily se stromy, oplocené louky a zahrady. Něco takového by se nám líbilo. Hele, tamhle mají hezkou loučku. Ale pase se tam kráva. Tak co naproti? Tam mají sad a za domem velký travnatý pozemek a políčka. Zkusíme to. Od vrat máváme na pána v zahradě. Ihned k nám přišel. Ptáme se ho na možnost noclehu na jeho pozemku a vysvětlujeme, že máme strach spát někde venku na divoko. Ani nemrkl a odpověděl „něma probléma“. Vevnitř v domě prý místo němá, ale jestli máme stan, můžeme spát na zahradě. Samozřejmě, že chceme spát venku, stačí nám kousek místa, travnatý plácek takřka kdekoliv. Jsme zavedeni dozadu za dům, kde se nachází políčka se vším možným. Budeme tam mít větší klid než v sadu u silnice. Vybrali jsem si místečko u stromů, aby na nás ráno nepražilo slunce. Vařím instantní těstoviny se svíčkovou omáčkou. Když večeříme, žene kolem nás stařenka kozy z pastvy. Pravděpodobně také obyvatelka zdejšího domu. Začínají na nás útočit komáři. Hned po jídle zalézáme do spacáků. Je krásný večer a rádi bychom spali jen tak pod hvězdičkami. Ale komáři zesilují svoje útoky. Rychle stavíme alespoň vnitřní část stanu jako ochranu a prcháme dovnitř. Asi 10 jich však nalítalo dovnitř a tak měl Luděk ještě dobrých pár minut co dělat, než je všechny vymlátil. Tak dobrou noc! A hlavně bez komárů. Zůstali venku a celou noc marně naráželi do stěn stanu a na moskytiéru u vchodu.

 

Zboriště

Denní: 87,9 km

Ujeto celkem: 535,7 km

 

Čtvrtek 4.7.

 

            Budíme se ve tři čtvrtě na osm. Je krásné, příjemně chladné ráno, protože jsme ve stínu. Náš hostitel opodál zatloukl kolík s řetězem, na jehož druhý konec připojil krávu a ta se teď pase a pokukuje po nás, jak snídáme a balíme. Vyrážíme v 9:15. Na nebi jsou obláčky. U domu potkáváme pouze tu starou paní ze včerejška, tak se loučíme jenom s ní.

            Naše první kilometry vedou do Derventy. Je pod mrakem, ale vedro. Podél silnice ubývá zřícenin. Asi vyjíždíme z válečné oblasti. Derventa je větší město, ale my na předměstí odbočujeme doprava na Banju Luku a Derventu objíždíme po obchvatu. Máme celou silnici skoro pro sebe, jenom občas nás mine auto. Z Derventy vidíme pouze paneláky, na pohled dost odpudivé. Míjíme tržiště. Luděk projevil přání jít se tam podívat. Touží pořád po novém stojánku. Když jsme ale přijeli blíž, vidíme, že tady nic nepořídíme. Tržiště vypadá spíše jako velký bazar. Každý prodává, co má. Zeleninu, živá prasata, koně a krávy, a třeba i ručně vyráběné vidle. Luděk se noří do nitra tržiště, já hlídám kola. Nikdo si nás vůbec nevšímá, každý má asi dost svých starostí. Luděk se vrátil za chvilku, oči navrch hlavy a ve foťáku snímky, které jsem si mohla prohlédnout až po návratu. Stojánky neměli, za to prý viděl prodávat maso. Žádné chladicí boxy, zabitá zvířata byla vystavená na pražícím slunci, všude mouchy a smrad. Maso se odkrajovalo podle přání kupujícího rovnou před jeho očima. Radši odsud pryč.

            Uháníme po silnici dál a ráz okolní krajiny se podstatně změnil. Silnice se klikatí mezi kopečky a kolem všechno vypadá jako v normální evropské zemi. Pěkné domy, samé autoservisy nebo myčky aut. Ovšem ne takové myčky, jako známe u nás. Žádná automatika, pěkně chlapík s kbelíkem a smetáčkem umývá auta ručně. Projíždíme jednu vesnici za druhou, skoro na sebe navazují. Ani nejsou zakresleny na mapě. Najednou začíná cosi padat z nebe. Prší!!! Nejprve to trochu zasyčelo, jak první kapky dopadly na naše vedrem zmučená těla. Teprve když se rozpršelo víc, začínáme se ochlazovat. Je to paráda! Míjíme střechu benzínové pumpy, deštík si chceme pořádně užít. Po čtvrthodině pršet přestalo. A hned je zase pařák. Před Prnjavorem v malé vesničce, co už nevím, jak se jmenuje, jsme zmerčili obchod. Krámek je na způsob našich socialistických vesnických Jednot. Kupujeme chleba a pití a svačíme z našich zásob. Ještě prosím utáhnout povolené kliky a jedeme… Ale co to je? Na nebi se mezitím nakupily černý mraky a začíná z nic kapat. Luděk ještě stačil říct něco jako, že to nevadí, že to je jenom pár kapek, a spustila se průtrž mračen. Čekáme pod stříškou u obchodu několik minut, než to přejde. Když pak jedeme, je všude kolem na silnici spousta vody a příjemně to chladí. Méně příjemné jsou kamióny, které se tu najednou objevily. Věřím, že to nedělají schválně, ale když nás minul třetí, jsem mokrá od hlavy až k patě, jako kdybych stála přímo na dešti. Naštěstí po pár kilometrech uhýbáme na malou silničku na Vučjak a Kremnou. Podle mapy by nás to po vedlejších cestách mělo dovést až do Banja Luky.

            Kamióny skončily, zato začaly kopce. Pozvolna stoupáme několik kilometrů. Je pod mrakem, občas vykoukne sluníčko a jak před chvílí pršelo, udělalo se dusno. Potím se, až to hezký není. Nahoře stojí pěkný nový kostelík. Převlékám se farářovi přímo před okny a pak pokračujeme. Co jsme si vyšlapali, tak teď sjíždíme. Dole jsme se ocitli v skoro pohádkové krajině. Kopečky, lesy, louky s kupkami sena. Akorát tu nemají značené vesnice, tak vůbec nevíme, kde se právě nacházíme. Ale jedeme a kocháme se, snad jsme dobře. Jenže pak potřebujeme odbočit. Luděk zastavil a ptá se asi padesátileté paní. Když slyší, že chceme do Banja Luky, tak nás posílá zpět do Prjavoru. Ano, víme že z Prnjavoru vede do Banja Luky hlavní silnice, ale po té my jet nechceme. Hledáme silnici druhé třídy. Ale podle paní tam žádná jiná nevede. Ukazujeme jí mapu, kde je žlutou barvou zakreslena přímá cesta odsud do Banja Luky. Chvíli kouká do mapy a pak rezolutně prohlásí, že žádná taková silnice neexistuje. Že jestli chceme do Kulaši, tak odbočka je asi kilometr zpátky, ale jestli chceme do Banja Luky, tak jedině přes Prnjavor a hotovo dvacet.

            Tak to jsme teda pěkně nahraní! Zpátky do Prnjavoru je to 15 km a v cestě je kopec. Co teď? Utěšujeme se, že tato žena nemusí mít o místních komunikacích dokonalý přehled, a že tedy odsud nějaká přímá cesta do Banja Luky vést může. Přeci jenom, mapa hovoří dost jasně… Než se ale vydáme na cestu, chtělo by to dotankovat vodu. Paní má na dvorku kohoutek a nemá nic proti tomu, když si z něho naplníme prázdné lahve. Vypadá to, že kamenné koryto slouží nejen jako zdroj vody, ale zároveň i jako koupelna a dřez. Dokonce nás zve na kafe, ale my jsme jako na trní, jakže to s tou cestou do Banja Luky vlastně je. Proto se hned vydáváme na cestu. Vracíme se kousek k odbočce na Kulaši, kterou jsme před chvílí přejeli. Hezkou krajinu kolem kazí několik ruin. Některé jsou dokonce na prodej. V Kulaši nejprve nakupujeme rajčata a mlíko v maličkém krámku a pak hledáme naší odbočku. Přejíždíme koleje, chvíli bloudíme, ale nakonec nám nějací kluci poradili. Takže odsud přeci jenom silnice do Banja Luky vede!

            Plni optimismu odbočujeme. Ale ouha! Asfalt se kamsi vytratil a pod koly máme kamínkovitou a prašnou cestu. Musí to být ono. Jinou cestu jsme tímto směrem neviděli. Podle mapy tu má téct potok, to je také v pořádku, a soudě podle vyjetých kolejí se tudy auty jezdí. To si ale dáme! Do Banja Luky je to 40 kilometrů. Ale dali jsme se na boj, tak to nesmíme vzdát!

            Jede to ztuha, ale jde to. Cesta vede podél říčky Ukriny, takže se zatím nemusíme obávat výraznějšího převýšení. Vjeli jsme do nádherného údolí a začalo svítit sluníčko. Nálada se začíná zlepšovat. Rozhlížíme se kolem sebe. Je to tu fakt moc hezké. Cesta se občas rozdvojuje a my nevíme kudy, ale jsou tu všude domy a u nich lidé, takže je pořád se koho ptát. Dostali jsme chuť na koupel a tak vyhlížíme vhodné místečko. Jedno jsme objevili, ale je na druhém břehu. Musíme zdolat mostek ze dvou klád zavěšený vysoko nad řekou. To by neměl být problém, ale jak tam dostaneme kola? V podobných chvílích se naštěstí vždy mohu spolehnout na Luďka a tak se za pár minutek koupeme v Ukrině, baštíme chleby s paštikou a rajčaty a máme se hrozně dobře. Z ničeho nic se zvedl vítr a přihnal černý mraky. Tak raději pojedeme. Fouká, jak jinak, než proti nám. Zvolna se suneme terénní cestou a pořádně nevíme, kde jsme. Odhadujeme naší polohu na mapě podle počtu ujetých kilometrů z Kulaši. Pak jsme se radši zeptali zdejšího domorodce, jestli jsme ještě vůbec na mapě. V Dubravě, která je asi 10 km odsud, už by měl být asfalt. Do žil se vlévá optimismus. Podjíždíme trať, zdoláváme brod, jedna zatáčka, most, druhá zatáčka a pak najednou nevíme, kam dál. Jsou tu dvě cesty, jedna vede rovně podél kolejí dál, druhá se stáčí kamsi mezi domy na protější stráni. Ta rovná se zužuje a auta jezdí spíš doprava. Sbíráme na zemi spadané špendlíky a s plnou pusou se ptáme na cestu obyvatelky domu za plotem. Posílá nás doprava. Podjíždíme trať a ejhle, zrada! Krátký, ale prudký dokopec. Nestihla jsem zařadit nejmenší tác, tak musím kolo nahoru vytlačit. Cesta vede podél patrového domku, u kterého si hrají děti a z okna kouká mladá žena. Kopeček je hodně prudký, musím si chvíli vydechnout. Pauzu využívám k tomu, abych se ujistila, že jsme zvolili správný směr. Paní neřekla ani slovo, vyběhla ven z domu a opřela se do mého kola. Pomohla mi ho vytlačit až nahoru. Chvíli jsme se s ní bavili, docela jsme si rozuměli. Poradila nám, kudy pokračovat dál.

            Sjíždíme zase ke kolejím, cesta je široká tak na jedno auto. Jestli tohle má být ta žlutá silnice, co je na mapě, tak to je teda gól! Cesta se kroutí mezi políčky, občas stoupá, občas klesá a místy se úplně ztrácí v kukuřici. Je to docela vyčerpávající. Přejeli jsme podivný most s dopravní značkou zakazující vjezd těžším vozidlům. Jsme rádi, že jsme opravdu na silnici!

Unavení a ulepení od prachu se konečně ocitáme v Dubravě. Nikdo z lidí nechápal, jak jsme se tu ocitli. Jednu výhodu tato trasa ale měla. Nebýt té žluté silnice v mapě, nikdy bychom se do těchto krásných míst nepodívali.

Z Dubravy vede opět několik cest, ale hned jsme obdrželi jasnou informaci, kudy dál. Stoupáme asi dva kilometry po kamínkovité cestě a nahoře nás čeká sladká odměna. ASFALT! A fungl nový! Ještě tu mají ceduli o renovaci silnice. Je pěkně široká a protože je vlastně prozatím slepá, nejezdí tu skoro žádná auta. Krása! Navíc to vypadá, že vede z kopce. Ale to byl velký omyl. Za zatáčkou začalo stoupání a za další zatáčkou pokračovalo. Vyfuněli jsme kilometr dlouhý a příšerně prudký dokopec a teď sedíme nahoře u křížku a cpeme se sladkostmi. Kříže nám při minulé cestě po Ukrajině a Rumunsku signalizovaly to, že jsme dosáhli vrcholu a teď už budeme jen „padat.“ Tak se tedy necháme překvapit, jestli je tomu tak i tady. Hodili jsme na sebe nějaké oblečení, protože se ochladilo a vydali se dál. Ale co to je? Očekávali jsme klesání a místo toho ještě stoupáme. Trošku jsme ten kopec podcenili. Takhle nás vypekl ještě asi dvakrát.

Ale teď už jsem definitivně nahoře a klesáme. Nalevo teče potůček a je tu všude kolem spousta špičkových noclehů. Tak co, riskneme dneska spát ve volné přírodě? Tady je to snad bezpečné. Ale ještě chvíli jedeme. Po pár kilometrech jsme neodolali. Mezi stromy tu totiž roste tráva a potůček vytváří meandry. Nádherné místo. Přejeli jsme potok a zajeli dál od silnice. Vypadá to, že tady nejsme první, určitě tu před námi už někdo tábořil. Usídlili jsme se hned u potoka. K večeři máme čočku s osmaženou cibulkou. Na silnici se občas mihne auto. Kam pořád jezdí? Luděk dneska naladil rádio „Slovensko“, kde hrají evergreeny a vyprávějí o vojenském prostoru Ralsko. Pomalu se stmívá, asi půjdeme spát. Je půl desáté.

 

Jošovka

Denní: 83,8 km

Ujeto celkem: 619,5 km

 

Pátek 5.7.

           

            Spalo se nádherně. Nebe je vymetené, bez mráčků. Snídáme kakao a chleba s Nutelou. Už během snídaně je jasné, že nás čeká další parný den. První dnešní kilometry vedou z kopce. Projíždíme obcí Jošavka a dál klesáme podle říčky Još. Kolem je to moc hezké. Všude stojí velké patrové domy, nechápeme ten kontrast oproti včerejšku. Po deseti kilometrech však veget skončil. Najeli jsme na hlavní a frčíme na Banju Luku. Kolem nás se míhají auta, ale provoz se dá vydržet. Patnáct kilometrů jsme ujeli jako nic. Banja Luka nás mile překvapila. Očekávali jsme další válkou poznamenané město, ale místo toho nás přivítaly příjemné a upravené ulice, stromy, mírný provoz a spousta lidí. Jen na kanály, kdyby si dali poklopy. Jeden jsme minuli na poslední chvíli. Hledáme zdejší památku, nějaký „Kastel“ a fotíme si první auto jednotek SFOR, které jsme potkali. Pak musíme najít banku. Budeme v Bosně a Hercegovině déle než jsme čekali a tak potřebujeme ještě další marky. Projíždíme centrem města, vypadá to tu fakt hodně dobře. Přejíždíme hlavní ulice a nevěříme svým očím. Všude prodejny se značkovým oblečením, s mobilními telefony a s elektronikou. Vyměnili jsme 10 Euro za Konvertibilní Marky a jedeme do sámošky a pak pryč z města. Trochu se tady motáme, ale aspoň máme možnost si to tu důkladně prohlédnout. Cestou jsme potkali MINIMARKET, nakoupili zásoby, nasvačili se a poslali SMSky domů. Výjezd z města jsme našli poměrně hladce, na Sanski Most tu byla směrovka.

            Opouštíme Banju Luku a začínáme zvolna stoupat. Auta někam zmizela a začíná pražit slunce. Asi nikdo v tomhle parnu nechce jet ani autem, natož na kole. Dneska nás podle mapy čekají tři hřbety. Teď právě stoupáme na první z nich. Je to hračka. Sjezd je příjemný a hned dole začíná další. Je to tu hezký, kopečky, louky, lesy, kupky sena, krávy, koně – prostě nádhera. Nikde ani památka po válce a všude kolem stojí pěkné a velké domy. Po kvalitním asfaltu vyjíždíme druhý kopec, pere do nás slunce, schováváme se před ním, kde se dá. Ale moc se nedá. Místo stromů podél cesty rostou keře a ty moc stínu nevrhají. Konečně jsme nahoře. Nádherný výhled do kraje, nádherný sjezd do Bronzani Majdan. Všechno vypadá naprosto ideálně. Ještě zdoláme jeden 486 metrů vysoký „průsmyk“ ve zdejších horách, a jsme v Sanském Mostě. Ale najednou idylka končí. Zničeho nic, opět bez varování, skončil asfalt. Pod koly máme kamenitou prašnou cestu a v očích otazníky. Jedeme dobře? Staví u nás auto s kouřovými skly. Že prý je to dál na kole neprůjezdný, protože je až do Sanského Mostu takováhle šotolina.

            Tak to potěš pánbůh! Do Sanského Mostu je to 30 km. Z toho první půlka do kopce. Nedá se nic dělat. Ale když to zvládnou auta, dostaneme se tam i my, spekulujeme u posledního domu ve vesnici. Na zahradě vidíme pána a vypadá to, že nemá co dělat. Poprosili jsme ho o vodu. A on nás pozval na kafe.

            Ve stínu domu jsme si s ním a s jeho snachou u kafe a slivovice povídali asi půl hodiny. Bohužel naše čeština byla od zdejší „bosnohercegovinštiny“ značně odlišná, ale něco jsme si přeci jen řekli. Prý 8 km od jeho domu, v horách kam teď jedeme, byla fronta, kde on bojoval. Dodneška má doma kdekdo zbraně z války, nikdo to prý nekontroluje. Taky povídá, jak je teď bída, že zavřeli většinu továren, a že je živí syn. Ještě poopravil naší mýlku – Banja Luky se prý válka nedotkla (ale Bihače ano) – a jedeme. Ať už to máme za sebou. Prý asfalt začíná už v Sasině, takže jen 20 km „bez asfalta“. Aspoň že tak!

            První kilometry nejsou tak příšerné. Cesta je sice prašná, ale do kopečka vede mírně, že to skoro ani nevnímáme. Předjel nás povoz s koněm, to by se to vezlo… Ale je malý, nevešli bychom se na něj. V hlavě mi ta myšlenka straší dál – stopnout tak něco, co by nás třeba jenom kousek popovezlo. I Luděk se tváří, že by nebyl proti podniknout tento malý podvůdek. Jenže stejně nic nejede; kdo by tady taky jezdil. Připadám si jako na konci světa.

            Je tu odbočka k potoku, co kdybychom si aspoň dali oběd? Sjíždíme dolů k vodě. Meandr říčky tady vytvořil přírodní lagunu. Koupeme se a potom obědváme chleba s rybičkovou pomazánkou. Za plotem nás pozoruje kráva. Válíme se u vody a nahoře po „silnici“ projel autobus. Což nás vrátilo zpátky do reality. Měli bychom se posunout zase o kousek dál. Pokračujeme v krasojízdě a já sním o čemkoliv, co by nás svezlo. Jako na potvoru tu nic vhodného nejede, jen občas omlácený osobák. Začínáme stoupat a myšlenka na stop nabývá na intenzitě. A hele, jede vysněný povoz. Bohužel opačným směrem. Luděk se ptá starých lidí na povozu, jak je to nahoru ještě daleko. Dostal docela uklidňující odpověď - asi dva kilometry. Stoupáme nekonečnými serpentýnami, ale nejede to nejhůř. Na tu bídu! Konečně jsme nahoře. Nabízí se nám úchvatný výhled. A kromě výhledu je tady rozcestí a my nevíme kudy. Mapa mlčí, jako vždy v podobných situacích. Kdo by taky kreslil lesní cesty na mapu 1:250 000!

            Ale jako všude v Bosně, stojí i poblíž tohoto rozcestí domek a je koho se zeptat na cestu. Podivná ženština nám ukazuje doleva a tak jedeme. O správnosti její rady však začínám pochybovat hned za první zatáčkou. Cesta totiž vede zase nahoru! Jak to? Copak ještě není konec? Přestává mě to bavit! Zcela vážně se nasírám a v hlavě smolím dopis pro tvůrce naší mapy. Mapa má sloužit uživateli k orientaci a ne ho vést tak, aby zabloudil. Až se vrátíme, tak jim to nandám, jak jsme naletěli na jejich značení silnic a co nás to stálo utrpení. Tahle myšlenka mě drží při síle několik dalších kilometrů. Jenže s přibývající nadmořskou výškou přibývá i krásných výhledů a moje silná slova směřovaná autorům mapy už nejsou tak silná a v duchu slibuju, že ten dopis nebude ve smyslu výčitek (vždyť jinak bychom se do těchto míst absolutně nedostali), ale spíš upozornění, aby to v dalších vydáních mapy opravili. Konečně jsme zase nahoře, už podruhé. Snad už definitivně. V krátké pauze stručně seznamuji Luďka s mým úmyslem a provádím několik detailních záběrů „žluté silnice“. Vsadím se totiž, že nejsme jediní, komu se toto přihodilo nebo přihodí. Třeba ten sjezd, co teď jedeme. Je sice nádherný - jede to samo, jen visím na brzdách. Ale taky je to dost divoký. Úzká, skoro pěšina se vine úbočím a strmě klesá. Po dvou třech kilometrech potěšení ze sjezdu mizí a nastupuje naprostá nenávist a deprese ze sklonu a povrchu „vozovky“. Ruce bolí, nohy bolí, zadek bolí. A do toho pochybnosti, jestli vůbec jedeme dobře. Když se objevily domy, byla jsem nejšťastnější člověk široko daleko. A navíc jsme vjeli na asfalt. Tu slast si neumí nikdo představit.

            Asfalt byl ale jenom takový bonbónek, neboť po dvou kilometrech zmizel a nastoupila opět šotolina. Naštěstí ale z kopce a sjízdná. Ne jako TO, co jsme právě sjeli seshora. Projíždíme Sasinou, válka tady zanechala hodně škod. Z vesnice toho moc nezbylo, jen pár zničených domů, pár nedostavěných a opuštěných. A jeden-dva obydlené. Po silnici sem tam někdo jde, ale kdo tady může žít? Co to může být za život tady, mezi ruinami s nádechem nedávné smrti. Příroda kolem je krásná, to ano. Projíždíme hluboké údolí říčky Sasiny, ale kolik let tady ještě bude nad celým krajem viset temný stín války?

            Po pár kilometrech jsme definitivně najeli na asfalt a pozvolna sjíždíme do Sanského Mostu. Na kraji městečka v malém krámku kupujeme chleba a dvě obrovská jablka k svačině. Při jejich konzumaci jsme středem zájmu asi pěti malých holčiček. Jedeme dál. Ani se tu nezdržujeme, hned najíždíme na výpadovku. Při výjezdu jsme si všimli dvou věží trčících vysoko nad domy. Vypadá to jako minaret. Že bychom se do města přeci jenom podívali? Vracíme se do centra. Všude se motá kvantum lidí a aut, je tu spousta obchodů, restaurace, grily apod. Konečně jsme přijeli k mešitě. Je to ale nová stavba, tak jsme ji jen vyfotili a jedeme pryč. Málem jsme se srazili s bílou Felícií, kterou řídila žena v muslimském hábitu.

            Při silnici ven z města stojí malý stánek a mají melouny. To je pro nás zajímavější, než nějaká stavba J. Koupili jsme pětikilovou půlku za 6 KM, Luděk jí naložil na bágly a jedeme. Ani ne po kilometru jsme zaregistrovali významné změny oproti krajině, kterou jsme až dosud projížděli:

1)      Mají tu pečlivě značené začátky a konce vesnic, dokonce i když na sebe navazují. Některé vesnice ani nemáme na mapě.

2)      Domy jsou krásné, velké a moderní, válka sem asi nezasáhla.

3)      Lidi jsou shromážděni venku u silnice a rokují, nebo se skupinky lidí jen tak prochází po vesnici.

4)      Ve všech vesnicích mají malou mešitu nebo minaret. Projíždíme oblastí, kde žije většina (nebo menšina?) muslimských obyvatel. Ze začátku jsme každou stavbu obdivovali a pokoušeli se fotit, teď už z toho máme spíš legraci. Občas vidíme i muslimy v hábitech nebo v šátcích.

 

Akorát že už máme stovku, večer je na krku a před námi pasulek. Zvolna stoupáme. Prudce stoupáme. A nikde místečko pro náš stan. Řadím 1:1 a velmi nerada se smiřuju s myšlenkou, že pod kopcem nocovat nebudeme. A že pokud chci spát na místě se sklonem menším než 45°, tak musím řádně šlapat a počkat si až nahoru. No jo, copak já, ale Luděk se vleče s tím pětikilovým melounem. Achich ach! Domy sice skončily, ale kolem silnice jsou neproniknutelné houštiny, roští a kopřivy. Tady spát taky nebudeme! Konečně jsme se vyškrábali nahoru, Luděk opět asi půl hodiny přede mnou. Slunce už zapadlo a my jsme vjeli do další vesnice. Kdyby vesnice, mají tu paneláky a rozestavěný minaret. Domy jsou hustě vedle sebe a nikde ani škvírka, kudy bychom se protáhli na místo, kde budeme utajeni. Navíc u každého domu mají pidizahrádku, že nemá cenu žebrat o nocleh, jako první noc v Bosně. Nedá se nic dělat, pokračujeme. Vyjeli jsme menší kopeček a z něho vidíme široko do kraje. Na kterou stranu se podíváme, tam jsou vesnice, a z každé, jako raketa trčí do nebe minaret. Zoufalství. Jedeme po silnici dál v naději, že na něco narazíme, vždycky jsme zatím narazili…

Najednou moje sluchové buňky cosi zaregistrovaly. Co to jenom může být? Aha, no to snad ne … to zní skoro jako … zpěvy z minaretů. Je to ono. Jen jsou jaksi … reprodukované. Přímo z reproduktorů, které mají skoro na každém minaretu namontovány. Stmívá se. Bude asi čas večerní motlitby. Kde my dneska budeme spát? A hele, zdá se, že Luděk něco našel. Jde na průzkum a už rychle taháme kola ze silnice, aby nás nikdo neviděl. Je tady louka. Polovina je pokosená, ale my jdeme dál, na nepokosený kraj, až skoro k lesu. Na opačném konci louky stojí dvě budky, ale snad nás nikdo neviděl. Měli jsme štěstí, už je skoro tma. Rychle vařím těstoviny z pytlíku a jako předkrm máme meloun. Když ho Luděk sundával z kola, měla jsem možnost si ho potěžkat. Uf, to jsi fakt borec, že jsi ho dovezl až sem!

Začíná být chladno, proto Luděk staví stan. Zalejzáme! Špatně. Pod námi jsou hrby. Posunujeme celý stan o 30 centimetrů. Je to ještě horší! No nic, už spíme. Dobrou!

 

Glavice

Denní: 111,9 km

Ujeto celkem: 731,5 km

 

Sobota 6.7.

            V noci furt musím chodit čůrat, asi po tom melounu. A navíc ráno, když vychází slunce, slyším zase ty zpěvy z minaretů. Luděk spí. To je dobře. Když se nevyspí, je pak celý den nevrlej. Ale to se stává velmi zřídka. Po 100 km na kole se spí tvrdě i na vlnitém plechu. Ale když vedle vás kdosi cosi brousí, tak to se spí blbě. Přeci jenom spíme na cizí louce a v této zemi člověka napadnou ledajaké myšlenky. Proto už v sedum hodin vystrkujeme čumáky, co že se to děje. Nedaleko nás stojí děda s kosou a chystá se kosit louku. Když viděl naše rozespalé obličeje, pozdravil nás s úsměvem „Dobroje utro“. Jsme rádi, že se netváří nepřátelsky. Luděk vylézá a jde si s ním popovídat. Přeci jenom je to slušnost. Chvíli se družně baví a já zatím vařím čaj a chystám snídani. Prý mu vůbec nevadilo, že jsme tady nocovali, ptal se dokonce, jak jsme se vyspali.

            Pozorujeme ho při kosení louky a odhadujeme jeho věk. Na dědu si počíná docela svižně. Než jsme dosnídali, je už skoro u nás. Upozornil nás, že kousek od nás má postavené lavičky a stůl, a ať se jdeme nasnídat tam. Dokonce speciálně pro nás vysekal kolem toho trávu. Nedalo se odolat. Luděk ho pozval na náš chleba s marmeládou a při balení si povídáme. Dozvěděli jsme se jeho věk: 46 let! Tipovali jsme nejmíň o 15 víc. Radši jsme mu to neřekli. Žije zde v jedné z těch budek, kolem kterých jsme včera prošli. A já myslela, že jsou to boudy na nářadí! Ale na život nenadává, říká sice, že před válkou bylo líp, ale vypadá spokojeně a vyrovnaně. Prý je muslim, ale když jsme se ho ptali, jestli se při reprodukované výzvě k modlitbě začne modlit, tak jen mávl rukou a smál se.

Opřelo se do nás slunce. Musíme vyrazit. Rozloučili jsme se s milým hostitelem, za nocleh poděkovali dovezenou Tatrankou, udělali foto a odjeli.

            Na silnici Luděk zjišťuje, že se mu poztrácely šroubky z pedálu. Asi mu včera vyskákaly. Naštěstí s sebou vezeme spoustu náhradních dílů, takže za chvíli už zase jedeme. No jedeme… mně to nějak nejede, mám pocit, že se mi netočí kolo, nebo svaly po včerejším výkonu protestují, ale pak se to zlomilo, silnice prudce klesá a najednou jsme v Lušči Palance. Je to tu opuštěný a rozstřílený, rychle odsud! Uhýbáme kamsi do kopečků. Pomalu stoupáme prazvláštní krajinou. Jsme tu sami, skoro nikdo tu nejezdí. Kolem nás jsou vysoké kopce, jinak tráva, kytky, kameny a občas ruina domu. Jinak NIC, vedro a pustina. Ani jedna kupka sena, nic, co by naznačovalo osídlení, nějaký život v těchto místech. A hele, Luděk nemá vzduch v předním kole. Je to náš první defekt na této cestě. Luděk odmítá lepit duši na pražícím slunci, proto se posunuje kus pěšky, kde je na kraji silnice alespoň malý kousek stínu. Duši lepit nebude, vypadá to na problémy s ventilkem, docela se u toho vzteká, ale nakonec si poradil. Ještě něco sezobnout, aby se jelo lépe, protože to dneska absolutně netáhne. A zase stoupáme a klesáme, silnice se vine kolem kopců jako had a pořád ten stejný obrázek. Nebe bez mraků, jen žhavá koule na něm, kolem zelené kopce a temné hory v dáli. A občas nějaká ta zřícenina. Místy občas registrujeme probíhající opravy nebo osídlený dům, ale opravdu jen velmi zřídka. Jinak jsou tu desítky a desítky ruin, které ještě dlouho nikdo neuvede zpět do původní krásy!

            Parádní sjezd vystřídalo stoupání. Ploužím se v protisměru, kde je občas alespoň trocha stínu, jinak je to zoufalství. Není mi jasné, jaktože je tu tak kvalitní asfalt. To pro těch pár zbořenin je tu taková luxusní silnice? Sice tu sem tam projede auto, občas dům, který se opravuje nebo staví nový, ale jinak je tu pusto prázdno. Vlečeme a pečeme se asi 40 kilometrů a pak je tu najednou dlouhý a prudký sjezd do Bosanské Krupy. Až se divím, že jsme tolik nastoupali. Vůbec se nezdržujeme a rovnou uháníme na Bihač, proti proudu zelenomodré řeky Uny.

            Vjeli jsme do nádherné soutěsky. Una je neuvěřitelně krásná a čistá, jako moře, a kolem nás jsou skály a na silnici je stín. Jede se krásně. Začínáme uvažovat o koupeli, jen jaksi není jak se dostat k vodě. A když je dolů odbočka, stojí u ní auto nebo vidíme, že je už dole u vody plno. Ale nezoufáme, podle Uny pojedeme do Bihače ještě asi 30 km. Jenže najednou je tu přes řeku železniční most a mezi námi a Unou jsou koleje. Tak to se nám moc nelíbí. Vracíme se asi 300 metrů na místo, kterým jsme předtím pro obsazenost pohrdli. Nakonec to není tak špatné. Řeka je ale příšerně ledová. Že my pořád musíme být s něčím nespokojeni! J

            Koupel je kvůli teplotě vody krátká, ale parádní. Navíc je akorát čas oběda a tak krájíme chleba a mažeme ho paštikou. Je tu krásně, ale přijíždí vodáci. To snad ne! Rafteři! Se vším supermoderním vybavením. Tady v Bosně?! Na břehu stojí majitel pravděpodobně sportovního klubu nebo cestovní kanceláře a organizuje všechny okolo, aby lodím uhnuli. Nahoře u silnice na ně už čeká autobus. Radši se balíme a pakujeme pryč. Je jich trochu moc!

            Do Bihače je to ještě pěkný kus cesty, ale ubíhá to vesele. Po osvěžení je nám fajn a kolem je na co se dívat. Jak se přibližujeme k Bihači, jezdí tu čím dál tím víc aut, ale dá se to. Soutěska se rozestupuje a my vjíždíme do roviny. Před námi se strmí vysoké temné hory. Luděk mi nadšeně oznamuje jejich nadmořskou výšku. Prý jsou vyšší než Sněžka. Podle mapy je za nimi Chorvatsko. Tajně doufám, že je někudy objedeme.

            Bihač je docela hezké město, ale Banja Luka byla hezčí. Známky války jsou tu minimální. Potřebujeme utratit poslední Konvertibilní marky, odsud je to na hranice do Chorvatska 15 km. Luděk touží po pivu. V malé „Samoposluge“ jsme koupili chleba, sýr a studené pití a jedeme do centra. Motáme se tu, všude nabízí jenom Heineken, o který vůbec nestojíme. Rádi bychom ochutnali točené bosenské pivo. Nakonec jsme to vzdali a usadili jsme se v prázdné, na místní poměry luxusní, restauraci. Obsluha kolem nás skáče, nikdo jiný tu totiž není. Objednali jsme si lahvové pivo (bosenské) a minerálku, celkem za 2,5 marky (nechali jsme tam 3) a jedeme. Na výpadovku nás nanavigoval číšník a teď frčíme směr Chorvatsko. Ještě máme 6 marek, co s nimi? Kolem silnice jsou malé stánky, zdálo se mi to nebo ne? Otočka o 180°a opravdu – mají pohledy. Bosenské pohledy, to bude exotika, libujeme si. Ale se známkou do Čech stojí jeden 2 KM. Kupujeme každý jenom jeden rodičům a za zbytek asi kilo broskví a nektarinek. Pohledy jsme hned napsali a poslali, snad domů dojdou. A pak už po rovince svištíme vstříc další hranici, další zemi, i když do Chorvatska už na naší cestě budeme vjíždět podruhé. Ještě poslední bosenské fotky, jeden z typických obrázků: billboard (zobrazující šťastný pár sedící na břehu moře) a rozbořený dům. Funíme do příšerného krpálu, tak příšerného, že nahoře několik minut zprudka vydechuju, než jsem schopná kloudného slova. Projíždíme Izačičem, poslední bosenskou vesnicí a slunce v sedm večer pere jako v poledne. Nahoře, na rozlehlé planině je nově, jakoby narychlo a provizorně vybudovaná celnice, pár budek, jinak nic. Je 19:15 a my opouštíme Bosnu, milou zemi, zemi která zanechala v mém srdci hodně šrámů, ale také hodně pocitů lásky a zamyšlení se nad pohostinnými lidmi.

 

Bosna a Hercegovina: 315 km

Den: 7 8 9