Část 5

  CHORVATSKO 2
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky z Chorvatska

Deník

Den: 10 11 12 13 14 15 16 17

 

           

Kapitola šestá: Chorvatsko podruhé

 

            Na celnici není vůbec žádný problém. Ptáme se chorvatských celníků na cestu na Plitvická jezera. Podle mapy jsme si totiž vybrali nejkratší cestu, jenže ta je na mapě značená čárkovaně. Ale co kdyby byla sjízdná. Jeden z celníků tuto cestu zná, prý je to stará římská cesta, bohužel už dnes nepoužitelná. Tak uvidíme. Opouštíme celnici a vydáváme se na první kilometry Chorvatskem (podruhé).

            Přijeli jsme do první vesnice, Ličko Petrovo Selo se jmenuje, a ptáme se na cestu na Plitvice. Na křižovatce jsme viděli ohromné směrovky, ale po silnici se to musí objíždět, a navíc je tam pár kilometrů po hodně hnusné hlavní. Jakási rodinka nám ochotně radí, tedy spíše neradí tu cestu použít, je prý zarostlá a neprojde se tam ani s koňma. Jsou moc milí a je jim o něco lépe rozumět, než lidem v Bosně. Využíváme toho a chvíli se s nimi vybavujeme. I zde byla válka. Ukazují nový dům, který si postavili těsně vedle starého, který vyhořel, ještě jsou vidět zbytky zdí. Raději měníme téma. Paní říká, že Plitvice jsou prý „best place in the world“(nejhezčí místo na světě), ale že je cestou k nim pěkně dlouhé „brdo“ (kopec). Moc mě tím nepotěšili, loučíme se a jedeme. Projíždíme zchátralou vesnicí a hned za ní začíná 7%ní stoupání. Dlouhé 9 km. Je mi jasný, že tohle musíme vyjet dneska. Je potřeba využít toho, že je slunce za kopcem. Nepraží, je chládek a jede se jakž takž. Ale druhá polovina mojí osoby by to rozbalila hnedka na prvním vhodném místě a dala si pro dnešek padla. Sunu se hore brdom, Luděk mi ujel a čeká na mě asi po třech kilometrech, kde je snad i možnost noclehu. Není to ale žádnej extra luxus a tak jedeme dál, Luděk opět ujel, hrůza! A tak se štrachám sama a kochám se nádherným výhledem do kraje. Vidím velkou planinu porostlou nízkými keříky, uprostřed malou celnici, kde jsme ještě před nedávnou dobou byli a silničku, po které jsme jeli od hranic. Jsme už pěkně vysoko! Míjí mě jenom minimum aut, každý druhý jsou policajti. Pomalu se stmívá. Konečně jsem nahoře. Luděk čeká u odbočky do lesíka a jdeme hledat nocleh. Všude je to travnaté, jsou tu keře a stromy. Zajíždíme dál od silnice a našli jsme pěkné místečko v trávě za vysokým keřem. Nastává klasická večerní dělba práce, já vařím večeři (dneska pytlíkovou koprovku a sójové maso) a Luděk staví stan. Mraky vypadají na bouřku, což mě dost znepokojuje. Kolem lítají světlušky, ale jsou jiné než ty naše, tady blikají. Jejich záblesk prosvítí tmu skoro jako blesk bouřky, která v noci stejně nakonec přišla, nevím kolik bylo hodin. Trvala jen chvíli a nejbližší blesk uhodil asi 2 km odsud, ale i to stačilo, abychom se pro můj strach moc nevyspali. Když se rozpršelo, uklidnila jsem se a za bušení kapek do plachty stanu konečně zase tvrdě usnula.

 

Priboj

Denní: 101,1 km

Ujeto celkem: 832,7 km

 

Neděle 7.7.

 

            Ráno vstáváme až po osmé. Na nebi jsou mraky, ale nezneklidňuje nás to. Po zkušenostech z minulých dní víme, že se to během snídaně stejně vždycky vybere. Jenže než jsem uvařila puding k snídani, je nám jasné, že dneska se to nevybere a že bude zataženo a chladno. Je to s námi těžké, když je teplo, nelíbí se nám to, když je zima, tak taky ne. A my jedeme na Plitvická jezera. Musíme ještě kus do kopce. Víska Priboj je jen pár opuštěných domů ukrytých mezi stromy. Pak jsme najeli na hlavní silnici č. 1 od Zadaru. Je na ní pěkně hustý provoz. Navíc je tak půlka aut s českou SPZ a mezi nimi i Pražáci, no nazdar! Rázem si připadám jako jedna z davu. Pomalu klesáme, Luděk to tady poznává, protože tady už kdysi byl. Jenže tenkrát prý uháněli k moři a nezastavili ani na prohlídku jezer. Pět kilometrů po hlavní je tak akorát, abychom toho měli plný brejle. Naštěstí už míjíme vlez k jezerům. Ještě absolvovat pohovor s německými Čechy o tom, jak jsme dobří, že jsme dojeli na kole až sem, ale poradili nám, jak to tady chodí, kde jsou pokladny atd.

Lístek stojí 90 kun (přepočet na KáČé je krát pět), ale v ceně je cesta podél jezera autovláčkem a parník. Chvíli jsme nechápavě zkoumali mapku jezer, než jsme prokoukli systém žluté a červené trasy. Pochopili jsme, že vláček nám ušetří spoustu zbytečných kilometrů pochodu. Kola jsme si se svolením příjemné slečny nechali pod stříškou u pokladen, vybavili se na půldenní túru (okruh je prý tak na 6 hodin), oblékli se (dneska je fakt nezvykle chladno) a vyrazili.

Ve skutečnosti jsme nasedli do vláčku a nechali se odvézt jako správní turisti na Gornie Jezera, odkud zahájíme pochod. Jdeme po dřevěné lávce podél jezer s neuvěřitelně čistou a modrou vodou, fotíme překrásné scenérie, vodopády a ryby. Je to tu opravdu skvostné. Luděk touží jít si sem večer tajně zaplavat. Koupání stejně zakázaný, ostatně jako všechno. Zatáhlo se a začalo pršet. Naštěstí jsme ten nejhorší slejvák přečkali pod stříškou parníčku. A teď jdeme na Dolnie Jezera, která jsou prý hezčí a divočejší. Je tu i místo, kde se točil Poklad na Stříbrném jezeře, ona známá scéna: jezero s modrou vodou, Vinetou plave na druhý břeh. Jako dítě jsem hltala ten příběh a obdivovala neuvěřitelnou přírodu, a ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že se sem někdy podívám. Je tady i ta Jeskyně, kde byl poklad, ale není to opravdická jeskyně, jen skalní okno vedoucí kamsi nahoru.

U Velkého vodopádu jsme udělali ostudu, neboť jsme si na stupátkách vyhrazených pro focení lidí u vodopádu rozbalili chleba se sýrem. Bylo nám to srdečně jedno a davu fotekchtivých lidí jsme se jen vysmívali. Navíc tam byl ještě jeden podstavec. U velkého vodopádu jezera končí a dál teče jen modrozelená řeka Korana. Pomalu stoupáme zpátky na silnici, a sdělujeme si dojmy. Bylo to opravdu nádherné, jen trochu moc lidí. Vlastně nešlo ani zastavit a něco si pořádně prohlédnout, protože cesta byla úzká a lidé za námi spěchali. Nahoře jsme opět využili vláčkobusu k návratu ke kolům. Jsou 4 hodiny, zvládli jsme to rychle. Zkusíme dneska ještě něco ujet. Měli jsme na Plitvická jezera vyhrazen sice celý den, ale co když nás potká třeba nějaký technický problém. Jak potom stihneme trajekt na Cres? Raději tedy jedeme. Balíme si věci zpět do báglů, utahujeme moje neustále vrzající kliky a pak se vracíme zpátky na hlavní. Musíme se vrátit kus po cestě, po které jsme ráno přijeli, protože naše plánovaná trasa je průjezdná prý jen pro vláček a vůbec – máme z těmi minisilničkami svoje zkušenosti, kdo ví, kam by nás to zase zavedlo. Na parkovišti u záchodků nabíráme vodu a v drahém minimarketu kupujeme chleba.

            Funíme do kopce, kolem nás jezdí jedno auto za druhým. Proti nám jedou dva na kolech s báglíky, on a ona, jenom na sebe máváme. Stoupáme do pasulku Vratnik v pohoří Malá Kapela (782 metrů) a pak sjíždíme do Korenice. Tam uhýbáme z hlavní. Konečně! Vypadá to, že nás čeká další kopeček nahoru, tak se posilňujeme tatrankami a protože sedíme přímo pod vysílačem pro mobilní telefony, posíláme zprávy domů, že žijeme a máme se prima. Stoupá se dobře, nohy už si přivykly a navíc dneska není takovej hic. Vyjeli jsme na náhorní planinu. Je to tu zvláštní. Travnaté hory, pár keřů a šutry, jinak nic. Projeli jsme vesnicí Vrpile, která se skládala z pěti domů a pokračujeme. Sjíždíme do Buniče, což je taky pěkná prdel, ale má tu podle mapy někde téct řeka Krbavica. Ptáme se místního, ale ten nechápe, nač se ptáme, místo „rieka“ si myslí, že hledáme „Rijeku“, město na pobřeží, tak jsme se na to vykašlali. Když jsme přejeli vyschlý příkop, došlo nám, že nazývat toto „řeka“ je hodně odvážné a ze silnice jsme zahnuli kamsi doprava, kde jsme tušili dnešní nocleh. Táboříme na louce, která pravděpodobně někomu patří, protože jsou tu náznaky živého plotu, ale podle zkušeností jsme nikdy nikde neměli problémy. Luděk vyhlíží baču, který pase opodál ovce, že by s ním zase prohodil pár slov a náš pobyt zde tak zoficiálnil. Ale bača, zdá se, domů nepospíchá. V klidu vaříme brkaši s lančmítem a posloucháme rádio, které zde v ďolíku mezi horami moc nehraje. A tak mě Luděk aspoň straší s bouřkou, kterou identifikoval na středních vlnách, ale tady jsme na tak bezpečném místě, že je mi to výjimečně srdečně fuk. Navíc se konečně těším na klidný spánek.

            Dneska jsme to zapíchli brzy, ještě ani slunce nezapadlo a tak jde Luděk na průzkum okolí. Ve vedlejší zahradě, která není oplocená, nalezl volně přístupnou vanu, dokonce s kohoutkem, sloužící dozajista jako napajedlo pro dobytek. To je něco pro nás! Škoda jen, že se vana na koupání nedá použít. Je totiž příšerně špinavá. Vybaveni ručníkem, mýdlem a kombinačkami (to na otočení toho kohoutku) se plížíme k vaně. Všude kolem je rozdupaná hlína od dobytka, tak musíme dávat pozor, kam šlapeme. Pod kohoutkem jsme umyli ešusy od večeře a sebe. Je to nádherný pocit. Občas stačí ke štěstí opravdu velmi málo. Třeba jenom tato vana s tekoucí vodou. Přendali jsme se do nočních úborů a chystali se zalézt do stanu. A kolem jako na zavolanou právě prochází náš bača. Luděk za ním zašel a oznámil mu náš úmysl zde nocovat. Co kdyby to byla jeho vlastní louka a jemu by se nelíbilo, že jsme si tady jen tak bez dovolení postavili tábor. Ale dostalo se mu klasické odpovědi: „Něma problema“.

 

Bunič

Denní: 41,8 km

Ujeto celkem: 874,5 km

 

Pondělí 8.7.

 

            Pohádka! Spali jsme snad 10 hodin. Budíme se do krásného rána, nebe je modré s bílými obláčky a kolem nás se pasou bekající ovečky. Doprovází je paní ve věku našich maminek a za chůze plete ponožku. Ovce nás obklíčily a Luděk se dal s paní do řeči. Ptala se, jestli jsme se v noci nebáli. V horách jsou prý vlci a medvědi. Po snídani využíváme napajedlo ještě k jedné koupeli a pak z hrůzou zjišťujeme, že už je půl jedenácté. Naštěstí nemusíme spěchat. Konzultací nad mapou jsme zjistili, že je to k moři už kousek a že máme jeden den k dobru. Je pondělí a trajekt jede až ve čtvrtek. Super!

            Pomalu vyrážíme na Šalamunič a Krbavu, jsou to minivesničky, vždycky maximálně tři domy schované mezi stromy. Vítáme každý stín, protože už zase praží slunce! Pak mírně stoupáme zvláštní, ale hezkou krajinou. Nic tu není, jen kopce, tráva, kamení a mezi tím vším se vine silnice, dokonce jsou tu i kvalitně značené odbočky. Před námi v dálce už vidíme vysoké štíty pohoří Velebit a za ním už je jeden z cílů naší cesty - moře. Výhledy skončily, sjeli jsme po rozbité asfaltce do Podlapači. Chtělo by to obchod, zásoby se nám povážlivě tenčí. Ale v místním koloniálu skoro nic nemají, a to co mají, je předražené. Nechceme ale riskovat, že do večera nepotkáme lepší krám, tak jsme koupili aspoň dvě čokolády, salám, sýr, paštiky a studenou Fantu a pivo. Chleba už neměli. Snad ještě nějaký obchod dneska potkáme. Chvíli odpočíváme, než Luděk vypil pivo a pak pokračujeme. Silnice dle očekávání nevede údolím, ale šplhá se prudce do kopce. Navíc je uzounká tak na auto a půl. Nahoře asfalt končí a jsou tu dvě cesty a my nevíme kudy. Jak jsme si ráno pochvalovali značené odbočky, tak teď jsme pěkně v … nechci říct kde. Mapa opět mlčí, žádné rozcestí v ní není zakresleno a tak si vybíráme jeden směr, snad nám někdo poradí. Uhýbá to ke statku. Starého pána se ptáme na cestu do Kurjaku, s jistotou nás posílá po té polňačce dál. Jenže ta končí po 200 metrech a jsou tu jen v trávě vyjeté koleje, tak tohle přeci nemohl myslet vážně!? Ale co, aspoň to zkusíme. Vypadá to, že tu hodně dávno cesta byla. Vede nás to lehce z kopce, pak zase do kopce, je to tu hodně zarostlé, občas se musíme prodrat křovím. Kolem nás jsou samé hory. Musí tahle cesta necesta zákonitě někam vést!? Už ani nejde jet, tak jdeme pěšky. Noříme se čím víc do lůna přírody a já začínám pochybovat, že jdeme dobře. Co to ta paní ráno říkala o vlcích a medvědech?

Tak jsme došli! Před námi se najednou objevila loučka a zbytky domu. Cesta tady končí. Všude kolem je to buď zarostlé, nebo je tam vysoká tráva. Tak co teď? Luděk míní držet se směru a nějak se proklestit, ale já ukazuju na kopce všude kolem. „Jak to chceš projít, s kolem“?! Navíc přesně nevíme kterým směrem máme jít. Málem nastává hádka, navrhuji vrátit se zpátky, bloudit tady s blbou mapou může být daleko horší než se dva tři kiláky vracet. Nakonec jdeme zpátky, nadáváme na dědu, co nám to poradil za nesmysl. Na terénní vyvýšenině máme možnost se kolem sebe rozhlédnout s odhadnout naše šance, fakt by jsme na tohle neměli. Zkusili jsme první cestu, kterou jsme potkali a zase kousek jedeme. Dojeli na rozcestí 4 cest, no tak to je další zrada! Ale tohle vypadá, že máme i na mapě. Zvolili jsme sice delší, ale jistější směr, objížďku přes Udbinu. Kamínkovitá cesta vede přes hory a doly. Jsme tu sami, jen my a kopce. Jedeme nevím kolik kilometrů z hor dolů, a najednou naše kola najela na asfalt a my se řítíme z kopce a najíždíme ha hlavní tah na Udbinu. Je to zase ta naše neoblíbená hlavní, ze které jsme včera uhnuli, a navíc fouká silný protivítr. Ty čtyři kiláky snad ale vydržíme. Prudce stoupáme do Udbiny, abychom to pak na druhé straně zase mohli sjet dolů. Do města jsme ani nezajížděli, silnice totiž vedla obchvatem. Doufáme, že nakoupíme někde dál.

Blížíme se k Velebitu, je zase o něco blíž, než byl ráno. Teď máme pro změnu vítr v zádech a jede se skvěle. Až na to, že mě začíná trápit hlad. A oběd jsme si domluvili až někde ve vesnici, kde bude obchod. Tím měl být Kurjak. Jenže je zase mimo cestu. Nechceme si zajíždět, tak pokračujeme vpřed. Jenže další vesnice je až za 10 kilometrů a já skuhrám tak dlouho, až Luďka uskuhrám k obědu ve stínu u cesty. Hurá!

Kolem silnice jsou občas opuštěné domy nebo celá stavení, ale nic není obydleno už dlouhý čas. Zvláštní. Překonáváme menší pasulek z něhož máme překrásný výhled na Velebit a na bílé skály pod ním. Sjíždíme dolů, podle mapy tu teď budou vesničky, ale ve skutečnosti je to vždycky pár opuštěných baráků a víc nic. Naše domněnka, že tady najdeme otevřený obchod, byla hodně naivní. V duchu se probírám obsahem našich brašen a odhaduji, kolik zásob asi tak máme a jak dlouho s nimi máme šanci vydržet. K větší civilizaci je to odhadem den cesty.

Blížíme se k Lovinacu a uzavíráme sázky, jestli to bude vesnice o třech nebo o čtyřech domech. Jaké však bylo naše překvapení, když šlo o větší osadu, dokonce tady mají hospůdku, kde nám poradili, že takřka za rohem je i obchod. Sláva, jsme zachráněni! Malý krámek je solidně zásoben, nakoupili jsme chleba, čokolády, mléko, nanuky a pivo. Posvačili jsme a pak hned jedeme dál. Před námi se tyčí štíty Velebitu a my jej musíme přejet. Čeká nás průsmyk Mali Alan ve výšce 1044 nadmořských metrů. Rozhodli jsme se, že průsmyk zdoláme ještě dneska. Zakláním hlavu hodně dozadu, abych dohlédla až k vrcholkům hor. Bude to fuška! Navíc místo toho, abychom začali stoupat, teď kamsi sjíždíme. To abychom si mohli stoupání vychutnat opravdu od nuly. J Jenže jsme malinko zabloudili, cesta končí v kasárnách. Kousek jsme se vrátili, našli správnou odbočku a teď uháníme pod Velebitem. Překvapuje mě, že tudy nikdo nejezdí, silnice podle mapy nevypadá jako úplně zapomenutá. Kousek od nás je ale dálnice, tak asi každý jede raději tam.

U silnice je stavení a před ním stojí bábuška. Luděk pro jistotu vznáší dotaz, jestli jedeme správně. Prý ano, nahoru je to asi 10 kilometrů, ale za dva kilometry končí asfalt a dál je jenom „bělaja cesta, makadan“. Už toho mám opravdu plný kecky. Každý den se štracháme desítky kilometrů po kamenech! Nejradši bych to někudy objela, máme přeci pořád ještě ten den k dobru. Jenže jediná možnost kudy to objet je po těch příšerných hlavních magistrálách a Luděk vypadá odhodlaně zdolat průsmyk stůj co stůj. A tak nakonec i já, chtě nechtě, směruji řídítka vzhůru do kopce. Seshora přijíždí zaprášené auto, tak to snad průjezdný bude. Už nevěřím skoro ničemu. Zejména ne naší mapě! Ploužíme se vzhůru hore kopcom a každou chvíli čekám konec asfaltu. Luděk mi sebral všechny plné PET lahve, aby mi ulehčil. Napravo od cesty se objevila výstražná cedule upozorňující na nebezpečí min. To nám ještě scházelo! Naštěstí tím mysleli stráň nad silnicí. Po dvou kilometrech opravdu asfalt končí a dál vede jen bílá cesta, jak říkala ta babka dole. Ach jo! Chvíli jedeme, ale na cestě jsou poměrně velké šutráky a tak často slejzáme z kola a dlouhé kusy jdeme pěšky a kola tlačíme. Je to pěknej opruz! Jsou tu úseky, kde se dá jet, ale mnohem víc je těch, kde se pro kameny nebo prudký sklon jet nedá. Jak asi dopadnou naše pláště? Obrousí se na kamenech až na duši? Sleduju tachometr a počítám, kdy tohle utrpení skončí. Ale 8 kilometrů je 8 kilometrů a pěší chůzí to přibývá velmi pomalu. Jedeme lesem a občas mezi stromy vykoukne krajina. Už jsme vystoupali hodně vysoko. Konečně máme za sebou první zatáčku, podle mapy už se blížíme k vrcholu. Luděk zjistil závadu na svém mobilním telefonu. Nejde vypnout – po pár sekundách se vždycky zase sám zapne. To je fajn, nebude trvat dlouho a vybije se. Doufám, že budeme mít možnost ho někde aspoň na chvíli zapojit do zásuvky.

Pořád stoupáme. Sklon se trochu zmírnil, dlouhé kusy zase můžeme jet a kilometry přibývají o něco veseleji. Proti nám se najednou vynořilo auto, dodávka. Škoda, že nejede naším směrem, ale nahoru už je to jenom kousek, to už zvládneme. Je tu loučka, kde by se dalo i nocovat, ale teď to přeci nevzdáme. O kousek dál je zase cedule Nebezpečí min, zakazuje vstup na cestu, která odbočuje doleva. Začínám být docela nervózní. Když tu projelo auto, silnice bude OK, ale nedejbože, aby nás tady tak zastihla noc a my tu někde museli nouzově přenocovat. Radši se držet silnice a neuhýbat z ní ani na krok. Naštěstí tady nikdo nejezdí a tak můžu s klidem čůrat hned u krajnice. Kolem je to docela zajímavé, jedeme sice lesem, ale všude tu ze země trčí bílé špičky skal. Velebit je totiž vápencové pohoří. A pak jsme vjeli do zatáčky a pak ještě do jedné a najednou se nám otevřel nádherný výhled a nám je jasné, že už jsme nahoře, že tohle je ten průsmyk. Je to tady moc krásné, nedá se to ani popsat. Bílá soutěska je v zapadajícím slunci zbarvená do oranžova, tak rychle fotku, než slunce zapadne. Nádhera!

Původní myšlenka byla se tady nahoře utábořit, ale jsou tu všude zase ty cedule, bude to tady ještě asi zaminované, tak radši odsud rychle pryč! Docela se bojím, není to vůbec příjemný pocit. Navíc tu mají cedule s obrázkem medvěda a pod tím nápis „Děržavno loviště“. A včera ta paní u ovcí taky cosi říkala o vlcích a medvědech. Ani jsme si dobytí průsmyku pořádně neužili a hned zase jedeme. Večer je na krku, slunce už je hodně nízko a stíny se začínají prodlužovat. Na cestě jsou kameny ještě větší než směrem nahoru, skoro se nedá jet. Je to zoufalý. Tolik úsilí nás stálo se sem vyšplhat a teď si ani sjezd nevychutnáme. Skáčeme po kamenech, nedívám se kolem sebe, protože když se zakoukám, hned na nějaký najedu. Je to tu ale opravdu nádherný! Jsou tu další cedule o minách, fakt to působí strašidelně. Uklidňuju se, že tudy projíždí auta, na zemi jsou stopy pneumatik. Silnice objela skálu a objevil se rezavý tank, památka na doby nedávno minulé. Prý je to typ T55. Silnici lemují pomníčky padlých chorvatských vojáků s datumy úmrtí kolem roku 1995, což odpovídá bosenské válce. Inu, o průsmyky se sváděly v každé válce těžké boje. Mají obrovský strategický význam. Slunce zapadá, pokouším se fotit krásu okolních kopců, ale už je bohužel šero. Ruce mě bolí od neustálého drncání přes kameny a od brždění a jsem si skoro jistá, že tohle moje kolo nepřežije, že to odnese minimálně jeden prasklý drát. Luděk mi zase ujel, já na tomhle neumím jet. Když jedu pomalu, vyvede mě z rovnováhy každý kamínek, na který najedu. Když to nechám trochu rozjet, mám strach, že to neubrzdím. Jen velmi pomalu se posunuju směrem dolů. Zahlédla jsem pod sebou světla, tam někde bude moře, ale slunce už definitivně zapadlo a kraj se začíná nořit do tmy. Luděk si rozsvítil světlo, já to radši nechci vidět. Lépe nevidět po čem jedeme. Vlastně po čem skáčeme a kloužeme. Nebo aspoň já, Luděk je kdo ví kde dole. A mně tady dělá problém každý metr. Seshora jsme zahlédli dům se šikmou střechou. U něho by byl bezpečný nocleh. Jenže teď k němu ne a ne dojet; domečku s červenou střechou, kde jen jsi? A pak najednou, nalevo od cesty velký stín, snad nějaké stavení, ale vypadá hodně dlouho opuštěné. A vidím Luďkovo kolo postavené u novostavby kostela. Je zavřený, cedule na dveřích hlásá datumy církevních akcí a bohoslužeb. Luděk nikde. Zastavuju a zkouším prohlédnout tmu. Luděk přichází za chvíli. Než jsem se sem dokodrcala, stačil už prozkoumat okolí a najít nocleh. Vede mě kamsi do tmy – co to je? Je to ohrádka pro kozy, nebo něco, co bývaly základy domu? Každopádně je tu rovinka a spasená tráva. Tudíž bezpečno.

Hurá! Už jsem toho měla plný kecky! Jsem vyřízená, nádherný výhled, který odsud máme, mně nechává chladnou. Zezdola svítí světýlka, vůbec to nevnímám. Za to Luděk je i po tom šíleném sjezdu plný optimismu. Všechno mě bolí. Podle tachometru jsme ze sedla ujeli 8 kilometrů!

Je jasno, nebe je plné hvězd, ale fučí hodně zvláštní vítr. Ještě aby se něco přihnalo – radši postavíme stan. Luďa se do toho pustil, já vařím kolínka s kakaem, naší dnešní rychlovečeři. A pak honem do stanu, vyspat se na zítřejší pokračování náročného sestupu z Malého Alanu.

V noci mě vzbudil vítr. Zesílil na intenzitě a tak vylézám ven a kontroluji situaci. Nic se neděje, miliony hvězdiček nepřikrývá ani jeden oblak, ale vichr cloumá stanem a igelitem přes kola jako o život. Probudil se i Luděk. Rozespalí upevňujeme co se dá, ale nárazy větru na stanovou plachtu nám tvrdý spánek stejně neumožňují. Jednak je to hroznej kravál a jednak se budím strachem, jestli odlítneme první my nebo kola. Nakonec někdy nad ránem za svítání konečně usínám.

 

Podprag

Denní: 86,8 km

Ujeto celkem: 961,4 km

 

Úterý 9.7.

 

            Probudilo nás cinkání. Zase nějaký ovce nebo krávy! Vítr pořád fučí, nepřestal ani s východem slunce. Co to jenom může být? Lezu ven ze stanu na sluníčko a dopisuji deníček. Luděk ještě spí. Kolem jde děda s ovcemi na pastvu, přeje mi dobré ráno. Konečně vylézá i Luděk, chudák, ani on se moc nevyspal. Snídáme, balíme a kocháme se místem, kde jsme spali. Je tu ten starý kostelík a opravený dům, co vypadá jako fara. Zjevně v něm teď nikdo není. Na mapě je zde značená vesnice. Ale dneska tu už asi trvale nikdo nebydlí. Luděk šel na procházku s ruličkou a objevil v jedné ruině studnu. Dokonce je u ní i vědro na řetězu. Asi z toho napájí dobytek, protože široko daleko není žádný jiný zdroj vody. My jsme ho zneužili k očistě. Ať to oddalujeme jak chceme, stejně musíme nasednout na kola a jet dolů. Cesta pokračuje ve stejném duchu jako večer. Mám od včerejška otlačené ruce a zadek. Náladu nezlepšuje ani výhled na Novigradské moře. A to jsem se na to tolik těšila. Přesně na ten okamžik, až prvně uvidíme moře a až k němu budeme pomalu sjíždět a vychutnávat si to. Tak ano, pomalu k němu sjíždíme a náramně si to vychutnáváme. Je to snad horší než včera. Je parno a šutry se zvětšily. Chvílemi jdu i pěšky. Z kopce! Luděk to zvládá skvěle. Dolů je to nekonečně daleko.

            Stal se zázrak. Po dvou a půl útrpných kilometrech jsme vjeli na asfalt. Na opravdový hladký asfalt. Na úžasný a božský asfalt. Staví tady totiž tunel skrz Velebit, abychom příště už nemuseli přes Mali Alan. Díky asfaltu jsme dole na hlavní cobydup. Napojili jsme se zase na naší známou magistrálu a svištíme k moři. Kolem je načervenalá od slunce spálená země, rostou tu jenom suché přízemní keříky. Víc nic. Polopoušť. Je to úplně jiné, než před průsmykem. Tam byly i normální listnaté stromy nebo lesy. Horko je na padnutí a my funíme do mírného kopečka. Provoz je tady neskutečný, pořád nás někdo předjíždí. A k moři je to pořád ještě daleko. Slunce pálí, opaluje snad i skrz tričko. Zdolali jsme dokopec a přijeli na křižovatku. Doleva je to na Zadar, ale tam máme být až pozítří. Proto volíme cestu doprava – zajedeme se někam vykoupat.

            Víska Rovanjska je na břehu moře. Další plán je následující: nakoupit a vykoupat se. Nákup jsme provedli v minisámošce a teď honem někam na pláž. Těch se jim tady bohužel nedostává. Silnice vede po pobřeží, do moře je to pár metrů, ale není kde a jak zakotvit. Ploužíme se takto několik kilometrů. Podél moře, ke kterému víc jak týden jedeme a teď se tu ani nevykoupeme? Tak to teda ne! Brzdíme na rovném přehledném úseku, kola odkládáme do příkopu a v plavkách skáčeme do vody, která je v těchto místech jen necelé tři metry od silnice. Dobro došli na Jadran! Pevnina tady spolu s poloostrovem Pag tvoří hluboký záliv, takže je hladina klidná.           Koupel je skvělá, moře je slané, na břehu odpočíváme, svačíme jogurty a mléko a pak toužíme najít nějaký kemp, kde bychom se osprchovali neslanou vodou. Vjeli jsme do Národního parku Paklenica, napravo od nás jsou nádherné skály a vysoké hory. To je to pohoří, kde se natáčely klíčové scény Vinetoua. Jeden kemp je hnedka u silnice, jdeme ho vyzkoušet, ale nepustili nás dovnitř. Prý: nechte si tady kola a jděte se podívat. A to my zase ne. Chtěli jsme se jen osprchovat, ale asi jsme vypadali, že tam chceme načerno kempovat, tak raději jedeme pryč, zkusíme to jinde. Stejně tam byla hlava na hlavě.

            Po dvou kilometrech je další kemp. Nikde žádná recepce nebo závora, ani oplocené to není. Projeli jsem kolem stanů a zamířili k vodě. Kemp je maličký, pár stanů a karavanů a nikdo si nás nevšiml. Zaparkovali jsme v lesíku ve stínu, asi 100 metrů od moře. Po zbytek dne jsme se váleli, odpočívali, pospávali, koupali se, zašli si na pivo, poslouchali rádio, četli si místní měsíc staré noviny (černou kroniku), které Luděk bůhví kde našel, pozorovali Pražáky koupající se „nahoře bez“ – no prostě jako každej normální člověk na dovolené u moře. Až na to, že by nás to dlouho nebavilo.

            Večer, když se slunko nachýlilo k západu, jsem se šli projít po pobřeží, jestli nenajdeme lepší místo na nocleh. Nakonec jsme se vrátili do našeho lesíka. Řvou tu sice cikády a rostou tu stromy našikmo, ale je to blízko k záchodům a sprchám. Zatím jsme nepřišli na to, jak ten kemp funguje. Není tu žádná recepce a každý si přijíždí a odjíždí, jak se mu zachce. Večeříme čočkovou polívku s chlebem. Se setměním vypnuly cikády a my usínáme pod širým nebem.

 

Starigrad Paklenica

Denní: 35,6 km

Ujeto celkem: 997,0 km

 

Středa 10.7.

 

            Ráno nás vzbudilo vrčení motoru. Luděk šel na průzkum a zjistil, že je to čerpadlo na zavlažování sadu. Stojí asi dvě stě metrů od nás. V 8:00 nabíhají cikády a my vstáváme. Koupel v moři, sprcha, chleba s nutelou, prostě pohoda. Pomalu balíme a vyrážíme. Vracíme se zpět a za Rovanjskou odbočujeme na Zadar. Jedeme kolem rozestavěné dálnice. Na mapě už jí máme zakreslenou. Přejíždíme Maslenický Most. Úžina zde odděluje Novigradské moře. Most je nový a dost široký pro budoucí dálnici, a je pěkně vysoko. Za mostem je strážní budka, chceme se tam odtud podívat dolů na moře. Z budky vylezl hlídač a ukazuje nám, že od něho je nejlepší výhled. Chvíli si s ním povídáme. Jeho úkolem je hlídat most, ale nepochopili jsme, za co je odpovědný a jaké jsou jeho kompetence. Na střeše boudy je hlídač větru, který je napojený na měřič v Zadaru a když tam usoudí, že je vítr moc silný, přijede policie a most uzavře. Nás zajímá válka, byla prý i zde, Srbové chtěli moře. Tak proto ty díry po granátech v asfaltu. Vypráví nám o tom, jak bojoval v průsmyku Mali Alan a teď se má dobře. Má práci a z vojenského důchodu si koupil nové auto. Všechno přepočítává na peníze, zajímá se, kolik se u nás vydělává a za kolik eur se dá pořídit Oktávie. Nejlepší pivo je podle něj český Radegast. Půjčil nám dalekohled, prý každý den sleduje kříž na nejvyšší hoře Velebitu Vaganski Vrch. Ale častěji spíš pozoruje „mačky“ dole v lodičkách. Teď tam bohužel projíždějí nějací břichatí strejdové. Naučili jsme se od něho pár chorvatských slovíček a pak se loučíme a odjíždíme. Nejprve jsme sjeli až úplně k hladině Novigradského moře a pak zase stoupáme. Je to tu lehce zvlněné a je nejhorší horko za celou cestu, co jsme zatím zažili. Do Zadaru je to 30 kilometrů, ale i deset by v tomhle horku bylo vražedných. Na silnici není stín a mám pocit, že se každou chvíli rozteču nebo uvařím. Sunu se rychlostí 8 km/hod. a je mi hnusně. Musím to takhle napsat. Luděk na mě čeká ve stínu benzínky, kupujeme si nanuky a studené pití. Jen to zasyčelo. Chvíli pauzujeme a pak pokračujeme. Je šílený horko, parno, dusno – prostě na padnutí. U silnice prodávají lubenice (melouny), tak jsme jednu koupili a sedli si s ní pod stříšku zavřené restaurace. Lubenice má 5 kilo a snědli jsme jí celou!

            Nahoru dolů – konečně jsme v Zadaru. Není se co divit, že je tu vedro zatím nejhorší, jsme totiž v nejjižnějším bodě naší cesty. Zadarský postup je tento: nákup potravin a hledání přístavu. Zítra odsud totiž vyplouvá trajekt na ostrov Lošinj, na který se musíme dostat. Další program je volitelný: prohlídka města, koupel a hledání noclehu (povinné). A jak tak hledáme obchod, narazili jsme na něco na způsob našeho OBI, kde mají i díly na kola. Luděk šel na průzkum, neb se mu v posledních dnech ozývají podivné zvuky z oblasti levého pedálu. Bohužel výrobky zde nabízené byly většinou „mejd in šmejd“ a tak to zatím musí vydržet. Další část plánu jsme splnili v Bille. Provedli jsme obrovský nákup na další dny za 320 kun. Měli to tu podstatně levnější než ve vesnických koloniálech. Všechno jsme narvali do báglů a ty se naplnily málem až k prasknutí. To, co jsme hodlali pozřít v nejbližších minutách, jsme upevnili nahoru pod pavouky. A jedeme mrknout na trajekty. Cesta do přístavu je dobře značená. Projíždíme kolem malého parčíku, tak se nejprve najíme, přeci jenom s jogurtama, mlíkem a balíkem toaleťáku (menší balení než po 8 ruličkách neměli) na báglech vypadáme asi docela legračně. Po obědě šel Luděk navštívit místní veřejný záchodek, přerovnali jsme věci v brašnách, aby se nám tam vešly i růžové ruličky a vydali se na průzkum. Našli jsme prodejnu lodních lístků i místo, odkud zítra vypluje trajekt na Lošinj. Paní u okýnka je nepříjemná, ale nakonec nám prodala lístky za eura, takže jsme nemuseli shánět banku a měnit éčka na kuny. Připadá nám neuvěřitelná, že nějaká pani někde v Praze nám sdělí, že tehdy a tehdy jede trajekt a jindy ne a on opravdu jede a jindy ne.

            Tak, to hlavní máme a teď najít místo na nocleh. Trajekt vyplouvá ráno v 8, tak samozřejmě, že se nám nechce nocovat 15 kilometrů odsud. Jedeme se podívat do centra. Zadar je obstojně pěkné město, ale jsou tu samí divní lidé. Chtěli jsme v cíli naší cesty udělat fotku, abychom na ní byli oba. Ale když jsme poprosili prvního člověka, tak nejprve že jo, ale když jsme mu strčili do ruky foťák, a když viděl, že by musel popojít 5 kroků k našim kol, tak si to zase rozmyslel. Další řekl rovnou „I don´t have time“(nemám čas). Zajímavé, při těchto světelných podmínkách trvá expozice asi 1/500 vteřiny, takže asi opravdu hodně spěchal. A tak jsem na fotce jenom já.

Sedíme ve stínu obrovského stromu a je mi ze všeho trochu smutno. Kde jsou ti lidé, pro které nic „něma problema“, kteří ochotně poskytnou nocleh na zahradě a time pro ně neznamená money; hlavně proto, že žádný peníze stejně nemají, nebo jich mají málo a těžce vydřených ?! Kde jsou turisté, je peněz vždycky dostatek, ale lidé jsou jiní, mnohem uzavřenější a neochotnější. Samozřejmě, že ne všichni. Ale třeba jen vstup do blbý rotundy tady stojí 5 kun, tak na to kašleme a mizíme pryč. Jedeme podél pobřeží a v naivitě doufáme, že tu někde najdeme romantické místečko na koupel nebo na nocleh. Ale všude jsou domy a když je tu pláž, tak je tam hlava na hlavě. V zoufalství se jdeme zeptat do kempu, ale 27 kun na osobu se nám zdá více než přemrštěné. Ne, nejsme socky, na kemp i na rotundu bychom měli peníze, ale jde o princip. Nakonec vítězí Luďkova varianta: kašleme na moře, dojedeme někam za město, snad tam uspějeme. Bloudíme v luxusní vilové čtvrti, ale nakonec jsme se vymotali a skončili v borovém háječku hned za Zadarem. Tak přeci jenom jsme měli štěstí. Do přístavu to není daleko a nocleh je teda extra luxus. Cikády cikají, havrani krákají (není tady na ně moc vedro?), vaříme českou pytlíkovou bramboračku a Luděk ladí rádio. Ale dokud prý nezapadne slunce (?), nejdou pořádně chytit střední vlny, takže nám hrajou jen místní, nepříliš vzdálené stanice. Po deváté hodině se z rádia line čeština a téma: volby, resp. povolební stav. Ležíme jen tak pod stromy, některé jsou zase šikmé. Večer se přihnali komáři, rychle jsme postavili vnitřní část stanu a prchli dovnitř.

 

Zadar

Denní: 55,2 km

Ujeto celkem: 1052,3 km

 

Čtvrtek 11.7.

 

            Vstávačka v 6:30. Pípá budík na mobilu, zdálky štěká pes a Luděk od rána hučí, protože se v noci kvůli komárům nevyspal. Asi tři vlítli do stanu a přes noc se pěkně nažrali. Balíme mlčky a bez snídaně sjíždíme do Zadaru. Naše loď už je připravená, všude je spousta lidí a vládne tu přístavní frmol. Vjíždíme na palubu, a za námi najíždí auta a tlupa cyklistů. Jsou staršího data narození a nikterak je nezajímáme. Vybalujeme věci, které si budeme brát s sebou nahoru, protože nevíme, bude-li sem dolů v průběhu plavby přístup. Zabrali jsme jednu lavičku a Luděk šel zpátky na břeh pro noviny a bonbóny. Nevrací se dlouho, až mám strach, že to nestihne. Stihl to. Stejně jsme vypluli se zpožděním. Táta mi psal SMS, abych sdělila polohu. Odpovídám, že polohou jsme právě na trajektu a míříme na Lošinj, a pak už odrážíme. Loď se maličko kýve, snad to na volném moři nebude horší. Pozorujeme zmenšující se Zadar a když se nám ztratil z očí, snídáme chleba se sýrem. Potom ze zvědavosti procházíme lodí, všechno musíme prozkoumat.

Trajekt byl vyroben v roce 1968, ale je nově natřen. Má naprosto neaerodynamický tvar a na palubě je 10 aut. V prvním patře jsou sedadla v kajutách, nahoře se sedí na dřevěných lavičkách v otevřených prostorách pod střechou. Je to poloprázdný, takže máme možnost sedět, kde chceme. Nahoře je to nejlepší, profukuje tu vítr a to je příjemné. Občas se jdu ohřát na sluníčko. Luděk touží dostat se do strojovny, ale nepustili ho tam.

Potřebujeme někde dobít baterky v mobilu. Zásuvka je na baru, stačilo tam zajít na kafe a na pivo a dát se do řeči s barmanem. „Něma problema“, ochotně odpojil kasu od přívodu elektřiny a připojil nabíječku. Byl to první člověk, který řekl, že po válce je líp než před ní. Nastal totiž příliv turistů. Taky se smál Srbům, jak prý dopadli. Je zde i televize, chvíli sledujeme chorvatskou verzi naší Panoramy.

            Jinak se na lodi celkem nudíme, pozorujeme dalekohledem moře, bójky, plachetnice, delfíny a malé ostrůvky. Bohužel je opar a tak toho není moc vidět. Pokoušíme se podle mapy a s pomocí zdejšího lodníka zorientovat, kde asi tak jsme a jak se jmenují ostrůvky, které míjíme.

            První zastávka byla v jedenáct hodin na Olibu. Pár lidí vystoupilo, pár aut vyjelo, jiné zase najely, vyndalo se pár beden zboží a plujeme na Sibiu, která je už vidět. Ke břehu přirážíme ve 12 hodin. Pozorujeme vykládání a je to docela legrační. Na tyto ostrůvky není jak se dostat jinak, než tímto trajektem. Přiváží a odváží se všechno možné, bedny, ovoce, zelenina, brambory, starší lednička s mrazákem, nářadí, pivo, limonády. Všechno probíhá děsně pomalu za asistence posádky trajektu. Na loď najíždějí traktůrky, vyrobené snad ještě za druhé světové. Konečně zase plujeme. Ještě máme cestu na ostrov Premuda. Jsme již na otevřeném moři, projevuje se to větrem a většími vlnami. Na Premudě bylo docela maličké přístaviště. Zdrželi jsme se chvilku, protože si pro zboží přijel jenom jeden traktůrek a teď už míříme na Lošinj. Minuli jsme dva miniostrůvky a teď obeplouváme Lošinj, protože přístav ve městě Mali Lošinj je v zátoce ve středu ostrova. Příjezd k němu je opravdu impozantní. Je něco po třetí hodině. Vyloďujeme se.

První dojem je šok! Udeřilo do nás hrozný horko. Oproti chládku na lodi je tohle peklo. To je snad ještě horší než včera v Zadaru. Tohle tedy pro nás, Středoevropany, není žádný med. Trajekt nakládá lidi, auta, zboží a vrací se zpět. A my opouštíme přístav a chceme se podívat do města, které odsud vypadá opravdu nádherně. Ne nadarmo si to tady vybrali Habsburkové jako letní sídlo. Jenže jsme nějak nezvládli systém zdejších jednosměrek. Hlavně jsme ho asi neměli respektovat. Protože teď jsme kdesi uprostřed sídliště a všude kolem jsou domy nebo schody. A do toho šílenej pařák, až je mi z toho špatně. Kašleme na celý město a radši odsud pryč, někam do trochu snesitelnějšího počasí. Nebo do vody. Cestou jsme našli superminimarket. Klimatizovaný! Koupili jsme chleba, posvačili nanuky a jedeme. Lehce stoupáme. Vjeli jsme do lesa. Aspoň že tak! Silnice vede po úbočí Lošinje. Ostrov je malý a úzký, tvoří ho vlastně jeden hřbet pohoří, po kterém teď jedeme. Modré moře, kopečky, lesy. Krása. Už vidíme i ostrov Cres, na který z Lošinje přejedeme. A v dáli v oparu je vidět pevnina. Pohoří Velebit, které jsme přejížděli. Sjíždíme do Osoru, kde je otočný most mezi ostrovy. Původně totiž Cres a Lošinj byly jeden ostrov, ale kvůli lodím byl mezi nimi prokopán úzký průplav. A aby se mezi ostrovy dalo volně přejíždět, byl zde vybudován otočný most. Ten je skoro celý den nastaven tak, aby přes něj mohla jezdit auta. Pouze dvakrát denně se otáčí asi na ½ hodiny, aby lodě mohly proplout. Největší zajímavostí na něm je, že otáčení se i dnes dělá ručně klikou.

Máme smůlu. Je 17:05 a most je zrovna otočen tak, aby mohly proplouvat plachetnice. Musíme čekat. Můžeme spíš mluvit o štěstí, neboť jsme to viděli v akci. Svalnatý mladík stál na mostě a točil klikou a celé se to velmi rychle otáčelo. Otáčí se asi 10ti metrovým kusem silnice, ale mechanismus je dobře vymyšlen a taky namazán, takže otáčení trvá opravdu jen chvilku. Chlapík u kliky se trochu zapotil. Konečně je vše na svém místě a my můžeme projet. Pauzu jsme využili k dotankování pitné vody. Na druhém břehu, vlastně teď už na Cresu, je malá pláž. Jdeme se vykoupat. Čeká nás cesta vnitrozemím Cresu. O ostrově Cres jsme si přečetli, že jediná voda na něm je Vransko jezero, z kterého se čerpá pitná voda a tudíž je nepřístupné. Koupel je skvělá, chladíme se před další jízdou.

Dobře jsme udělali. Začalo to hned, jen jsme vyjeli z Osoru. 10% nahoru. A nemá to konce. Od moře nahoru se vždycky jede blbě. Je půl sedmé a slunce praží, jako v poledne. Konečně jsme nahoře, krátký sjezd a zase stoupák, tentokrát jen 8%. Kolem nic není, jenom kopce a v dálce vidíme moře. Je zlaté, jak se v něm odráží slunce. Silně zvlněným terénem jedeme asi 10 kilometrů do vísky Belej. Dáváme si tatrankovou pauzu. Z kohoutku u zdi tady teče voda. Plníme všechny lahve, kdo ví, jak to bude vypadat dál. Krajina na Cresu je zvláštní. Hodně kopce, ale holé, porostlé jen nízkým křovím. Občas něco, co zdáli vypadá jako les, ale zblízka jsou to taky křoviska. Vypadá to, že celé území je rozparcelované a jednotlivé pozemky jsou ohraničeny kamennou zídkou. Jsou tady desítky kilometrů těchto zídek, ne vyšších než metr. Kdo to mohl postavit? Materiálu je zde spousta, kamenů se tu válí požehnaně, ale tý práce, co s tím někdo měl. A proč to všechno? Někde se pasou ovce nebo kozy, ale většinou jsou ohrádky jsou prázdné nebo zarostlé.

Luděk má defekt, ale vypadá to na prasklý ventilek. Rychlá oprava a jedeme dál. Zdoláváme neskutečné krpály a následné sjezdy, projíždíme malé vesničky a ve Vraném máme výhled na Vranské jezero. Jsme svědky a možná i bohužel nepřímí aktéři smutné nehody. Při průjezdu Vraným se za námi rozběhl štěkající pes. To by nebylo tak neobvyklé, psi nás vyprovází v každé druhé vesnici. Jenže pes vybíhal zleva a z protisměru zrovna jelo auta. Vběhnul mu rovnou pod kola, to ho nabralo a odhodilo na naší stranu vozovky. To „buch“, jak tělo narazilo na spojler, budu slyšet ještě hodně dlouho. Honem odsud a zapomenout na to! Luděk mě utěšuje, že se pes po srážce zvedl a pokračoval dál, ale stejně! Jedeme. Slunce zapadá, vedro lehce polevuje, chtělo by to začít myslet na nocleh. Jenže kde? Projíždíme zrovna lesnatým území, ale všude jsou ty praštěný zídky. Navíc zrovna jedeme do prudkého kopce, tak možná někde nahoře. Vlezli jsme do jedné ohrádky, ale na zemi jsou všude pichlavé bodláky, co ovce nespásly. Jdeme kousek od silnice, ale narazili jsme na stádo ovcí. Raději couváme. Ne že by nám ovce jako spolunocležníci vadily, ale je-li zde zvířena, pozemek dozajista někomu patří. Taky si nás ty kozy z dálky dost nevraživě prohlížely. Asi se jim nelíbí náš vpád na jejich hájemství. Radši hledat štěstí jinde.

Luďkovi pořád uchází vzduch z duše. To značí defekt. Navíc se rozbil šlahounek k pumpičce. Luděk zuří. Už to ale snad dojedeme, hele, támhle dole pod silnicí je docela pěkné místo, loučka, ale je také v ohrádce. Luděk jde na průzkum. Musíme se prorvat roštím a překonat dřevěnou branku, ale nocleh je to nakonec luxusní, rovný povrch, travička, žádný bodláky ani ovce. K večeři máme rizoto s vepřovou konzervou a hráškem a jako zákusek ovoce ze Zadaru. Luděk podle praskání v rádiu zase straší bouřkou. Dokonce se zvedá vítr a v dálce se blýská, ale nakonec noc proběhla klidně, bouřka byla asi někde nad pevninou. Naštěstí!

 

Cres - Vrana

Denní: 52,5 km

Ujeto celkem: 1104,9 km

 

Pátek 12.7.

            Budíme se brzo. Rychle vstáváme, snídáme a balíme, dokud je louka ještě ve stínu. Mají tu obří kobylky a kousavý mravence. Ti se prokousali ke konzervě v odpadkovém igelitu! K jídlu je chleba s paprikovým salámem z Billy a čaj. Vypadá to, že dneska bude fučet protivítr. První kilometry vedou do kopce. Na silnici je ještě stín, není to špatné vyrážet takhle brzo. Auta jezdí spíš v protisměru, co víc si můžeme přát. I ten sklon cesty se po nějaké době změnil a my jedeme zase z kopce. Hlavní silnice na Cresu je vlastně taková hřebenová túra. Vede středem ostrova a vůbec si nedali práci vyhýbat se těm největším kopcům. Konečně se to zlomilo a my sjíždíme k moři, do městečka Cres, abychom odtamtud zase mohli vystoupat do nějakých tří set metrů a pokračovat po další části ostrova. Vjíždíme do města. Jednak je tu benzínka, kde dofukujeme kola a jednak bychom si dali něco studeného k pití. Žádný krámek jsme bohužel nenašli, zato jsme si důkladně prohlédli toto moc příjemné letovisko. Je vidět, že zatím leží mimo hlavní turistický tah. Proto se nám líbilo. Vládla tu příjemná atmosféra a všude se mluvilo italsky. Jinak se tu ale nezdržujeme, neboť už chceme mít za sebou ten výstup, kopec nahoru jsme viděli už při sjezdu.

Funíme solidních 5 km prudce do kopce, slunce už zase nabralo svojí plnou sílu a stín zmizel. Máme překrásný výhled na moře a na ostrov Krk. V dáli v oparu vidíme pevninu a snad i město Rijeka. Nahoře jsme vyžahli láhev TANGu a sežrali 2 čokošky. Ale stoupání nekončí, jedeme sice po úbočí, ale pořád jakoby lehce do kopce. Projíždíme nádherné zapomenuté vesničky, kde už snad nikdo ani nebydlí. Jedna větší se jmenuje Poroščina. I krajina kolem je zajímavá, vysoké hory a zvláštní porost. A všude ty podivné ohraničené pozemečky. V jednom místě je Cres tak úzký, že jsme viděli na obě strany; jak na volné moře, tak směrem k pevnině. Je tu parkovišťátko, hodně lidí se tady fotí, tak my taky. Ještě dva poslední kilometry stoupání a pak následuje sjezd, dlouhý a krásný. Nádherných 10 kilometrů je nám odměnou za všechny útrapy. Kolem jsou všude obrovské balvany, a už vidíme Istrii. A než jsme se nadáli, jsme zase dole, na nule, ve vesnici Porozina. Odsud jezdí každou hodinu trajekty na Istrii. Jeden zrovna odplouvá. Nevadí. Kupujeme si lístky, 30 kun za člověka a kolo. A k tomu zmrzlinu. Mezitím se tady vytvořila slušná fronta aut.

Trajekty zde pendlují dva. I ten menší z nich je pořád jednou tak velký než ten ze Zadaru na Cres. Na nás naštěstí vyšel ten obrovský. Najíždění řídí posádka z lodi. Auta se formují do 4 řad. Luděk jich napočítal 52. Loď je teda obrovská, jsou na ní salonky a klimatizace. A spousta lidí, samí turisté. Plavba na Istrii trvala půl hodiny. Při výjezdu jsem se málem chytla s nervózním Němcem, kterýmu překáželo moje kolo. Cloumal s ním, ale díky nákladu a zatažené parkovačce s ním nehnul ani o píď. Byl naštvaný, že díky mně se zpozdilo vylodění jeho BMW o celou půlminutu. Je mi to zcela volný. No a jsme zpátky na pevnině!

Počkali jsme, až odjedou všechna auta a jedeme taky. Istrie nás přivítala vedrem a šíleným stoupákem. Ale opravdu šíleným. Několik kilometrů 10-12%, vedro až k zalknutí. Chvílemi mám pocit, že to nevyjedu. Nohy bolí, potím se, a v tom nejhorším kopci nás předjíždí desítky aut z dalšího trajektu. Luděk na mě čeká u nájezdu na hlavní silnici Rijeka-Pula. Nechybělo moc a byla jsem na něj hnusná. A přitom za nic nemůže. Dali jsme si každý loka vody a kopli do sebe českou Jesenku, záchranu cyklistů. Zbývá posledních hnusných 300 metrů a jsme nahoře. Sláva! Prudce oddechuju, to byl teda záhul! Musíme někam pro vodu, ale kolem silnice nic není, jen skála dolů k moři a občas stromy. V Plominu jdeme do restaurace natankovat vodu. Naproti je malý krámek. Nakupujeme chleba, salám, sýr a pivo a potom obědváme ve stínu obrovského stromu a pozorujeme cvrkot kolem.

Luděk začal usínat, nejvyšší čas se zvednout a zase kousek popojet. Za Plominem jsme opustili hlavní. Po pár kilometrech jsme se ocitli v údolí sevřeném horami. Na severu vidíme nejvyšší horu Istrie Vojak (1401 m.n.m.). My naštěstí jedeme na západ. Ale ani tam to není o moc lepší. Před námi se tyčí hřeben, který musíme zdolat. Připadám si tu skoro jako v Čechách na venkově, jsou tu lesy, louky, políčka, domečky a kupky sena. Mají tu pěkné silnice a kvalitně značené odbočky.

Tak teď jsem to zakřikla. Projeli jsme Podpičanem a hledáme odbočku na Kukurini. Ona to bude nějaká hodně malá silnice, kdo ví, jestli vůbec asfaltová. Za tratí však cosi doleva odbočuje, a pán na valníku nám potvrdil, že jsme odbočili správně.

Stoupáme do prudkého kopce. Během chvíle shlížíme na vesničky dole už pěkně z výšky. Už vůbec nemůžu, ale kopec nekončí. Stoupání naopak nabírá na intenzitě. Chvíli odpočíváme a pak funíme dál. Je to teda síla! Asfaltka tak na šířku jednoho auta, ale jak drze šplhá strmě do kopce! Kam se hrabe stoupák od trajektu! A Luděk zase někde vepředu, má holt lepší převody a víc síly. Chvíli musím jít pěšky. Vždycky si myslím, že už jsem nahoře, ale za zatáčkou čeká další úsek kolmo nahoru. Horko, krize! Jedinou výhodu to tu má: nejezdí tady auta. Využívám celé šířky silničky a křižuju od krajnice ke krajnici, abych trochu zmírnila ten sklon, který musím překonat. A hele, tamhle stojí Luděk a vybavuje se s nějakým dědou! To je klasika. A ještě na mě mávají, kde jsem tak dlouho!

Luděk mi oznamuje, že jdeme k tomu pánovi natankovat vodu. Tak fajn, pauza bodne. A prý už to nejhorší stoupání máme za sebou.

Dům byl nedaleko. Zaparkovali jsme kola u kraje a vydali se na dvorek. Usadili jsme se pod obrovský strom a čekali, až pan domácí zařídí vše potřebné. Ale než jsme se nadáli, začal nosit na stůl různé minerálky v lahvích, sirupy a dokonce nějaký alkohol. Z domu vyšla starší paní, asi jeho žena. Mysleli si, že máme žízeň a chceme napít. Vysvětlili jsme, že spíš potřebujeme dotankovat prázdné flašky, ale to prý nebude problém později. Teď že musíme ochutnat jejich domácí víno, domácí sirup a ovoce z místní zahrádky.

Sedíme ve stínu fíkovníku a cpeme se broskvemi, hruškami a čerstvými fíky. Toto hodně sladké ovoce se u nás v čerstvé podobě nesežene. Musí se jíst hned po sklizni, nevydrží prý ani 3 dny. Děda zmizel v domě, že prý jsme určitě hladoví a po chvíli přinesl pro každého usmažená vajíčka a čerstvý chleba. To je lahůdka! Vajíčka si na cestě rozhodně nepřipravíme. Přišel si k nás sednout i jejich syn. Po jídle už jen zobeme ovoce a zapíjíme vodou se šťávou. Dozvěděli jsme se, že zde skoro každý umí italsky, protože chodili do italské školy. Istrie totiž dříve patřila k Itálii. Ptáme se jich na válku, která zde naštěstí nebyla. Povídáme si o naší cestě, o naší zemi a samozřejmě, že je zajímá, kolik vyděláváme a kolik u nás stojí chleba. Je nám s nimi moc dobře, i když rozhovor je díky neznalosti jazyka dost náročný. Přesto se ale musíme zvednout a pokračovat dál. Ujistili nás, že jejich pohoštění bylo zdarma a naplnili naše lahve chladnou vodou, což byla vlastně prvotní příčina naší návštěvy. Že se z toho vyklube příjemná dvouhodinovka včetně svačinky, nás ani ve snu nenapadlo. Dostali jsme na cestu pytel ovoce a pozvání, že kdykoliv přijedeme na Istrii, budou jejich dveře pro nás otevřené. Slíbili jsme poslat fotografie a pak už jsme definitivně vyrazili na další cestu.

Stoupání se opravdu zmírnilo a za necelý kilometr jsme nahoře. Frčíme po hlavní silnici na Žminj. Jede se hezky. Slunce už je nízko nad obzorem a nepraží tolik. Krajina je jen zvlněná, což je po dnešních prudkých kopcích lahůdka. I oko je potěšeno při pohledu do kraje, všude vládne svěží zelená barva, objevily se lesy, louky, lidi hrabou seno a všude se to hemží noclehama. Vnitrozemí Istrie nás příjemně překvapilo, neboť jsme si představovali pustinu z kamenů, keříků a pichlavé trávy, podobně jako tomu bylo např. na Cresu. Ale ještě jedeme, máme dneska zpoždění a musíme využít toho, že není vedro. K večeru začíná být znát únava. Projeli jsme Žminjem. Jen jsme zaregistrovali, že je to příjemné malé město a napojili se na hlavní tah na Pulu. Silnice vede lehoučce z kopce a kolo se zničehonic rozjelo. Ve Svetvinčenatu, 7 kilometrů za Žminjem jsme hned. Tam uhýbáme zase na vedlejší, opět je to mírně z kopce. Jede to skoro samo. Projeli jsme Smoljance a Krmed, malá roztomilá městečka. Luděk pokukuje po noclehu, ale mně se do žil rozlila neuvěřitelná energie, že bych jela klidně ještě aspoň dvě hodiny. A tak jsme minuli spoustu krásných míst a když jsme pak konečně začali něco hledat, není kde. Odbočili jsme na polní cestu a rozbalili to přímo na ní. Kvůli komárům stavíme stan a k večeři dlabeme „mámino“ kuře na paprice. Je fakt skvělý! Pak jsme se ještě „vykoupali“ ve třech litrech vody, zalezli do stanu a dobrou!

 

Krmed

Denní: 91,5 km

Ujeto celkem: 1196,4 km

 

Sobota 13.7.

 

            Spalo se krásně. V noci se trošku ochladilo, takže bylo ve stanu příjemně. Navíc máme vychytané místo ve stínu velkého stromu, takže v klidu vstáváme ž v 8:30. Ale při snídani už slunce začalo svou každodenní šichtu, takže rychle dobalit, napatlat se dvacítkou krémem a jedeme.

            Bez problémů jsme dojeli do Golaše a očekávali stejně bezproblémové pokračování do Rovinje. Jenže jsme nějak nenašli cestu. Trochu jsem jim to Istrijské značení přechválila. Podle mapy má odsud do Rovinje vést přímá (asfaltová) silnice. Ve skutečnosti tu není ani jedna směrovka a všechny cesty, po kterých se vydáváme, končí vjezdem někomu do zahrady. Zmateně bloudíme v Golaši a okolí, až jsme konečně narazili na paní, které se můžeme zeptat. Bohužel pro nás: cesta vedoucí odsud do Rovinje je špatná, máme se vrátit na hlavní a jet přes Bale Vale. Je to sice menší zajížďka, ale radši to nebudeme riskovat. Myslím, že jsme si těch cest-necest užili až dost (a ještě užijeme – pozn. autora).

Vrátili jsme se na hlavní. Luděk si odskočil za roh a když jsme pak ujeli asi 3 km zjistil, že nemá rukavice. Musel je nechat někde na místě pauzy. Vrátil se pro ně a já zatím pomalu mířím k Bale Vale. Zdálky vypadá moc hezky! Luděk mě dojel za chvíli, ale bez rukavic. Asi už je někdo stihl objevit! Smůla.

Bale Vale je opravdu nádherné středověké městečko. Za ním konečně najíždíme na hlavní na Rovinj. Jezdí tu spousta aut. To se asi brzy změní, protože na naší mapě máme zakreslenou budoucí dálnici, která povede napříč celou Istrií. Taky jsme už zahlédli moře, přestože je to k němu ještě nějakých 15 km. Před Rovinjem je docela blázinec. Provoz natolik zhoustl, že se už proplétáme se mezi auty. Myslela jsem, že to bude poklidné přímořské městečko a ono je to zatím turistické centrum. Hned na kraji jsme zmerčili cykloshop. Luděk se jde poptat po nových rukavicích, ale když nám sdělili cenu 230 kun (víc jak 1000 Kč), zablekotali jsme něco v tom smyslu, že se nám nelíbí barva a otočili jsme se na patě. Ve dveřích jsme si vzpomněli, že potřebujeme šlahounek do pumpičky a tak jsme se vrátili. Vzali jsme jeden za 5 kun, protože jsme jej nutně potřebovali a vydali se na prohlídku města.

Je to tu hezký, ale příjemné pocity střídají pocity nepříjemné, jako např.tradiční přehršel aut, všude se motají lidi a je vedro! Nejpříjemnější pocity však zažíváme při objevu sámošky, kde jsme koupili chleba, pivo, nanuk, limonádu a AB kulturu (jogurtový nápoj) a před výlohou cestovní kanceláře jsme to všechno snědli a vypili. Přestože sedíme ve stínu, začíná se mi z horka motat hlava. Hrůza! Zkoušíme najít místo, odkud by byl pěkný pohled na město jako na fotografii v průvodci. Nejspíš se nám to nepovede, protože nemáme letadlo. Hledáme místo pro focení a najednou jsme se na výpadovce. Tak na to kašleme a jedeme dál. Musíme objet Limski zaliv, což je úzká, asi 12 km hluboká zátoka, přes kterou nepostavili most. A silnice, místo toho, aby vedla šikovně po břehu po rovině, pozvolna kamsi stoupá. Ploužíme se tedy do kopce a zase je neskutečný horko. V dálce před námi jsou na nebi bílé obláčky, kéž by se tak přihnaly sem a alespoň na chvíli se zatáhlo! Ale jsme asi jediní široko daleko, kdo si přejí stín a trochu chladu. A kromě toho, počasí si zásadně dělá vždycky co chce!

Máme za sebou 12 km stoupání. Dole pod námi je nejzažší cíp zátoky. My teď uděláme obrat zhruba o 350° a pojedeme zase zpátky k moři. U benzínky tankujeme čerstvou vodu, polejváme se a pak vyrážíme dál. Nejprve ale prudce sjíždíme skoro na nulu, vychutnáváme si konec Limskiho zálivu a pak opět strmě stoupáme do výšky, v jaké jsme byli před pěti minutami. Cestou jsme potkali dvoje cyklisty s báglíky. Maličko mě uklidňuje, že nejsme zdaleka jediní, kdo musel zdolat tenhle „vopruz“. Ale nahoře ještě zdaleka nemáme vyhráno. Přes hory, přes doly, zvlněná cesta až do Vrsaru. My tam snad nikdy nedojedeme. Konečně! Projíždíme Vrsarem a po pobřežní silnici míříme na Poreč a další zajímavá města Istrijského západního pobřeží. U silnice jsme zmerčili kemp. Veliký vjezd se závorou a vrátnicí s vrátným. Drze jsme se závoře vyhnuli, vjeli do brány a projeli kempem až na nevelkou pláž. Sice byla „only for camp guests“, ale nikdo na nás nepřišel, takže jsme se vykoupali v moři, poobědvali chleba s paštikou, osprchovali se a něco si přeprali. Služby nám poskytli na solidní úrovni. Dokonce jsme dostali kafe od Holanďana, který poblíž tábořil se svým karavanem a kterému jsme se očividně od prvního okamžiku líbili. Pak jsme se zase sebrali, projeli recepcí zpátky na silnici a pokračujeme v krasojízdě. Po silnici jezdí spousta aut, ale vypadají v klidu, nikdo nervózně netroubí, že zdržujeme.

Poreč je docela hezké město. Pomalu projíždíme centrum, v Marketu nakupujeme čtvrtku obrovské lubenice a hned v parčíku vedle do ní noříme lžíce. Nasáváme atmosféru zdejšího místa, kus dál parkují další dva s obáglovanými koly. Po zvlněné úzké silnici pokračujeme dál na Tar. Provozu už mám plné zuby. Chceme ale ještě zajet do Novigradu, který je odsud asi 7 km daleko. A zpátky se vrátit tou samou cestou a z Taru dál pokračovat po okreskách. Nejradši bych se na Novigrad už vykašlala, ale co jsme si naplánovali, to si taky musíme vyžrat, ne?

Je to zase samé nahoru dolu a město není nic extra. Luděk tam potkal kolegu z práce. Chvíli s nimi debatujeme na hradbách u moře a hele, nějak se zatáhlo. Asi přijde bouřka. Briskně se loučíme a prcháme pryč. Musíme rychle překonat těch 7 kiláčků do Taru a odbočit do vnitrozemí. Dříve totiž nocleh nenajdeme.

Zpáteční cesta utíká rychle, aut nepatrně ubylo a je chladněji. Na benzínce jsme načerpali vodu. Při výjezdu z města jsem zmerčila, že Luděk nemá vlajku. Musel jí ztratit, když vzadu naplnil flaškovníky plnými lahvemi a bágly se mu to tíhou nahnuly. Vrací se pumpě a já čekám na chodníku a dopisuji deníček. Co by to asi znamenalo, kdy by jí nenašel? Naštěstí se s ní vrátil a akce může zdárně pokračovat. Našel ji v trní kousek od místa, kde jsme na benzínce parkovali. Asi se do trní zamotala a při rozjezdu se vysunula z flaškovníku. Hurá!

Hledáme nocleh, dneska s ohledem na možnou bouřku. Luděk samozřejmě, že prý to přeháním, tak jsem nakonec rezignovala. Odbočili jsme ze silnice dolů a utábořili se na zarostlé polní cestě. Místo jsme opět vybrali tak, abychom ráno byli ve stínu. Vařím sekané potrubí se sýrovou omáčkou a Luděk staví stan. Při večeři a ještě dlouho po ní, za zvuků Lunaparku v Taru, pozorujeme blesky v dáli nad mořem. Dojedli jsem broskve od těch lidí ze včerejška a zalézáme do stanu. Drobně se rozpršelo, ale bouřka naštěstí vyhrožovala jen z velké dálky.

 

Tar

Denní: 97,7 km

Ujeto celkem: 1294,1 km

 

Neděle 14.7.

 

            Hezky se spalo, vstáváme až v 8 hodin. Na nebi jsou mráčky, tak doufáme, že dneska bude chladněji. Ale asi nebude, mraky se lekají žáru slunce a ze strachu před rozplynutím odplouvají a slunce vítězí. Ach jo! Navíc mám prázdné zadní kolo! Přesunuli jsme se do stínu, protože už jsme na přímém slunci. Luděk po nepříliš důkladné analýze duše usoudil, že je jen prasklá gumička u ventilku. Výměna, nafouknutí a konečně jedeme. Je 10 hodin. První kilometry vedou do kopce do Višnjanu. Hergot, nějak to nejede. Ale vůbec! Udělali jsme fotku Višnjanu a pokračujeme dál. Chceme se podívat na středověké městečko Motovun, proto jsme včera odbočili od pobřeží. Je to tu hodně kopcovité. Po rozbité silnici dlouze sjíždíme a potom to samé šlapeme nahoru. Cesta vede zajímavým prostředím. Je tu hodně lesů a vůbec to nevypadá jako přímořská oblast. Konečně vidíme Motovun. Je to opravdu nádherný pohled. Hrad postavený na vrcholku kuželovitého kopce tvoří krásnou dominantu, která nesmí ujít našemu objektivu. Projíždíme kolem a pokračujeme ve sjezdu. Doufám, že teď pojedeme chvíli po rovince! Před námi se objevila kolmá stěna. Aby tudy vedla silnice, je zhola nemyslitelné. Luděk mi přesto sděluje, že tam tudy někudy pojedeme. No to snad ne! Tam přeci nemůže vést silnice! Tohle přeci nemůžu nikdy vyjet!

            Ale musím! Před výstupem jsme ve vísce Livade poprosili o studenou vodu do 4 flašek slečnu, která si to přifrčela na moderním skútru (Luděk obětavě vzal 3) a ujistili se, že cesta vede opravdu po té kolmé stěně. Stoupáme. Serpentýny milosrdně vedou lesem a než jsme se nadáli, jsme výškově na úrovni hradu Motovun, na který jsme nejeli, protože se nám zdál příliš vysoko Koukáme na něj při tatrankové pauze. Stoupání nakonec není tak hrozné, jak se zdálo dole. Sklon silnice je pro delší výšlap takměř ideální. Navíc je zataženo, takže je sice horko, ale nepraží slunce. Po pár kilometrech jsme nahoře. Na malém pasulku stojí auto s pražskou espézetkou. Přijeli jsme do úžasné vesničky jménem Oprtalj Portolej. Všechna sídla na Istrii jsou si dost podobná. Tady to ale vypadá dost venkovsky. Rádi bychom někde utratili poslední kuny, protože jsme kousek od Slovinska. Ale je neděle a všechny krámky jsou zavřený. Tak jsme si aspoň v baru koupili točené pivo a sodovku a sedli si naproti přes silnici pod stromy. Mají tu malé pódium. Vypadá to, že se tu konají zábavy nebo karnevaly.

Celá krajina kolem je zvláštní; takové jakoby malé kaňony, naštěstí ale projíždíme nahoře po rovince nebo pozvolna klesáme. V každé vesnici stojí staré kamenné domy a kostelíky. Kolem jsou pole nebo vinice, málo lesů. Jede se tu hezky. Luděk si dokonce naladil rádio, aby se mu jelo ještě líp. Na středních vlnách to několikrát zapraskalo, což je neklamné znamení blížící se bouřky Dneska je celý den podivné dusno, že bych se nedivila, kdyby buřina večer přišla. Může se stát, že ji rádio zaznamená ještě ve velké dálce a že nás mine, ale raději se psychicky připravujeme na „přepadení“ ve formě blesků a deště. Z jednoho kopce jsme spatřili slovinskou hranici a moře. Mraky se stahují. Vypadá to, že skutečně bude pršet, a hele, tamhle se blejská. Připravili jsme si pasy a rychle sjeli na celnici. Projíždí tu kvanta aut, celníci jenom stojí a mávnutím ruky je volně pouští. My však chceme razítka, takže zdržujeme. Na Chorvatské straně to není problém, ale na Slovinské si nechtěli přidělávat práci, a že prý žádná razítka nemají. Vyměnili jsme zbylé kuny na slovinské tolary a pádíme někam, kde je možnost se v případě deště schovat. Už slyšíme i hromy, ale soudě podle směru větru nás bouřka mine. Co nám síly stačí uháníme na Sečovlje. O dva kilometry dál je další slovinsko-chorvatský přechod. Na nápory jsou tady dobře zařízeni!

 

Chorvatsko II: 521 km

Den: 10 11 12 13 14 15 16 17