Část 6

  SLOVINSKO
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky ze Slovinska

Deník

Den: 18 19 20 21 22 23

 

Kapitola sedmá: Slovinsko

 

            Teď už je jisté, že nás bouřka mine; je před námi a vzdaluje se. Luděk je naštvaný, že do nás zase začne pražit slunce, aniž bychom se trochu zchladili a pokouší se bouřku dohnat. Jde mu to ale dost ztuha, protože fouká opravdu silný protivítr – náš úhlavní nepřítel. V Sečovlje doplňujeme u pumpy vzduch a pokračujeme dál na Lucii a Portorož. Přestože jsme ve Slovinsku zatím jen asi půl hodiny, není možné si nevšimnout podstatných rozdílů oproti Chorvatsku. Všechno tady působí moderním a luxusním, zkrátka zápaďáckým dojmem. Projeli jsme Portorožem a zamířili do perly slovinského pobřeží, do Piranu. Průvodce nelhal, město je opravdu krásné. Zaparkovali jsme u pláže a pozorujeme moře. Jsou obrovské vlny. Dneska to asi na koupání nebude. Poobědvali jsme chleba s paštikou. Při realizaci fotky „já na molu“ jedna zlá vlna zlila od hlavy až k patě, takže jsme se nakonec rozhodli, že do tý vody přeci jenom vlezeme. Voda je nečekaně teplá. Vlnovou koupelí jsme se rozloučili s mořem a rychle vylejzáme na břeh. Jde sem další bouřka, takže balíme a prcháme do centra. V jedné vteřině se spustil slejvák jako prase (s prominutím). Hupsli jsme pod stříšku čehosi, co jsme následně identifikovali jako benzínovou pumpu, kde však chybí stojany s hadicemi a místo nich jsou jakési poklopy. Možná, že si je pumpař odnáší domů, aby je nikdo neukradl. Kdo ví. Spolu s námi tu je dalších 10 lidí. Je to fakt hustej déšť. Když přestalo, natáhli jsme na sebe šusťákový bundy (poprvé za dovolenou) a jeli dál. Zahlédli jsme otevřený obchůdek a nakoupili chleba. Cenově to tu vychází podobně jako v Chorvatsku, tudíž docela draho. Venku je černo, schyluje se k další bouři, honem někam pod střechu. Vytušila jsem průchod vedle prodejny s obuví. Jen co jsme tam vjeli, začalo to zase nanovo. Projeli jsme s kolama dál a zjistili jsme, že je to průchozí pasáž Kola jsme nechali v kruhové místnosti uprostřed a prošli chodbou dál k druhému východu. Ústí na malé náměstí. Hodiny na věži bijí ¼ na 7 a venku se čerti žení. Pozorujeme lidi prchající před deštěm a uzavíráme sázky, jestli přenosné dopravní značky na náměstí odolají náporu větru nebo ne. Mají co dělat. Mraky se ženou od moře neskutečnou rychlostí a všude se valí proudy vody. Řekla bych, že letovisko s podobným počasím příliš nepočítá. Pomalu přibývá hodin, nejprve je ¾ na 7, potom 7… Po sedmé dorazil majitel krámku ve stylu ETHNO vedle našeho vchodu. Dali jsem se s ním do řeči. Pochází z Iráku, ale žije zde. Pomaloučku přestává pršet, ale nebe je furt hrozivě zamračené. Musíme odsud ale vypadnout, než se setmí, kvůli noclehu. To bude dneska ještě sranda! Chlapík nám poradil cestu po pobřeží, abychom se nemuseli vracet přes Portorož, ale po pár stech metrech zjišťujeme, že je jen pro pěší. Nechceme se kodrcat přes obrovské kameny, tak se radši vracíme. Proplétáme se změtí křivolakých uliček, je to tu fakt hezký, ale pro kolo nevhodný. Moře je nádherně rozbouřené a má světle modrošedou barvu. Vyjeli jsme z města. Fuj, to byl ale nepěkný stoupák! Nahoře svlékáme bundy a pláštěnky. Následuje sjezd a další stoupání. Přestávám se orientovat. Mám pocit, že se tu podivně motáme. Navíc se setmělo, kolem jezdí jedno auto za druhým a mně nefunguje světelná výstraha. To je teda spolehlivost Hell´s výstroje! Další kopec a nekonečné město. Potřebujeme najít nocleh, ale je to tu barák na baráku. Když ne barák, tak vinice. Doprava vede malá asfaltová odbočka. Co jí zkusit prozkoumat? Cestička vede souběžně s hlavní, která se šplhá vysoko vzhůru. Nalevo se objevil malý domek s verandou. Vypadá to opuštěně. To by bylo nocležiště pro dnešní deštivou noc! Jenže nemáme vodu, v těch parných dnech máme nadměrnou spotřebu. Jedeme dál. Cesta vede kolem velkého domu. Štěká na nás pes, naštěstí je uvázaný u boudy. Vjeli jsme na pozemek a z domu vyšel pán. Ihned pochopil, co potřebujeme a zavedl nás ke kohoutku. Ještě nás celý rozjařený pohostil panákem domácího alkoholu a dal nám pytel fíků. Pak se omluvil, že musí někam odvézt dceru, která vypadala jako kandidátka na miss, a rozloučil se s námi.

            Parádička. Vrátili jsme se zpátky k domečku uprostřed vinic a rozkrámovali se na verandě pod střechou. Bude to asi bouda pro hlídače. Uvařili jsme si čaj a fazolovou polívku a pak jsme zalehli na betonovou zem a spali a spali a zaspali i další bouřku.

 

Strunjan (Portorož)

Denní: 71,7 km

Ujeto celkem: 1365,9 km

 

Pondělí 15.7.

 

            Vstáváme v 7:15. Snídáme ovesné vločky, protože se nám včera podařilo sníst k večeři všechen chleba. A já opět nemám vzduch v předním kole. A zase to asi bude ventilek. Luděk nasazuje novou gumičku a prcháme odsud, než nás někdo načapá. Kolem na cestě byl docela provoz, ale zdálo se, že nás buď nikdo neviděl, nebo jsme nikomu nevadili. Potrvá ještě hodně dlouho, než dozraje víno a majitelé vinic se začnou obávat o svoje hrozny.

Provoz od večera nikterak nezmírnil. Chvílemi je to silnice jenom pro motorová vozidla, ale děláme, že jsme to neviděli. Jsme dost daleko od moře, shlížíme na něho z výšky. Pobřežní město Isola odsud vypadá hezky. V dálce na obzoru vidíme velké italské přístavní město Terst. Vzdálenost odpovídá mapě, takže o tom není pochyb. Na pumpě bereme vodu a dofukujeme kola. Svítí sluníčko a je horko. Před Koperem opět sjezd a jsme zase v nulové nadmořské výšce. Na okraji silnice jsou obrovské výmoly od kořenů stromů, přejet se nedají a objet taky ne kvůli vybočení do silnice. Je to dost nebezpečné. Zjišťujeme, že tu na cyklisty pamatovali a zbudovali nalevo od silnice cyklostezku, ale díky neskutečnému provozu je problém se na ní dostat. Jedeme po břehu a naposledy si užíváme moře. Je tady úplně blankytně modré, ale do vody se nám dneska nechce. Pobřeží tu ovšem není zdaleka tak pěkné, jako v Chorvatsku, protože jej lemují samá města s velkými přístavy. Slovinsko má moře jen kousíček, takže není divu - někde ty přístavy postavit museli. Po pár kilometrech jsme dojeli do Koperu. Je to větší moderní město. Pobřežní cyklostezka se proměnila na městskou cyklostezku. Přejezdy přes silnice jsou vybaveny semafory a na chodnících jsou vyhrazené speciální pruhy. Skutečná cyklostezka. Potřebovali jsem vyměnit peníze, nakoupit zásoby proviantu a navštívit obchod s koly. Tohle všechno jsme zvládli, aniž bychom opustili stezku pro cyklisty. Cykloobchod byl hned na kraji města. Luděk zkontroloval stojánky, ale opět žádný nevyhovoval. Rukavice měli předražené, tak jsme koupili aspoň nový šlahounek k pumpičce (ten chorvatský nic nevydržel) a 3 náhradní ventilky.

Směnárnu měli přes křižovatku a supermarket „Mercato“ byl nalevo od cykloshopu. Krásně jsme vyřídili vše, co jsme potřebovali a teď honem pryč z města. Čeká nás horor, než se vymotáme na správnou výpadovku, ale jsme šikovní a už uháníme na Sv. Anton. Ale počkat, co to tu roste? Zastavujeme a trháme špendlíky do pusy a do igelitky s sebou. Lahůdky přece nemůžeme jen tak minout bez povšimnutí. V Pobegi se definitivně loučíme s mořem. Lehce stoupáme. Jak jinak taky, když jedete od nuly! Najeli jsme na hlavní tah na Ljubljanu (Lublaň), fuj to je ale provoz! Auta, kamiony, autobusy a náklaďáky. K tomu kopec a nekonečný serpentýny. A vedro až k zalknutí a protivítr. Nahoře opět cedule, že dál už je to jenom motorovka a cyklistům vjezd zakázán. Máme nádherný výhled na moře a na Terst. Poslední pohled, poslední fotka a pak uhýbáme z hlavní. Zkusíme jet jinudy. Staví tady novou dálnici. Mají to tu v kopcích docela těžké. Podmínky pro dálnice jsou tu podobné jako v Itálii nebo vlastně kdekoli, kde ji chtějí vést přes hory a doly. Stavaři nám ukázali kudy dál. V Petrinje jsme se zase na trasu napojili. Ještě posledních pět kilometrů a pak začíná souběžně s naší silnicí dálnice. Snad všichni radši pojedou po ní!

Stala se zajímavá věc. Kousek před námi zastavilo auto, vyběhl z něho mladý Slovinec, zeptal se na takové ty klasické věci, jako odkud, kam a jak dlouho a pak nám vrazil do ruky láhev se studenou vodou, nasedl zpátky do auta a zmizel. Chvíli jsme stáli jako opaření. Zajímavé. Zřejmě je taky cyklista a s tou vodou dokázal přesně odhadnout naši momentální potřebu. Tak jsme jí do sebe radši hnedka rychle kopli, než se stačí ohřát. Díky, vlastně „chvala“.

A už je to tady. Doleva odbočka na dálnici, doprava my plus sem tam nějaké to auto. Provoz podstatně polevil. Jede se ale hrozně, pořád mírně stoupáme, furt proti větru a neustále mám pocit nedostatku vzduchu v zadním kole. Kozina. Pauza na oběd. Na lavičce na parkovišti vaříme rybičkovou pomazánku. Zatahuje se. A když opouštíme město, začíná dokonce i pršet. Nejprve málo a je to příjemné. Po chvíli ale déšť nabírá na intenzitě, radši zastavujeme a přikrýváme bágly. Mokrý chleba nám totiž moc nechutná.

Jedeme podél dálnice. Je tu reklamní upoutávka na Škocjanske Jame (jeskyně). Přečetli jsme si v průvodci, že by mohly stát za to a odbočili jsme. Jsou to jen tři kilometry a proč se neschovat před deštěm třeba do jeskyně? Přihnaly se černý mraky a spustil se prudký slejvák. Není se kam schovat a tak jsme oblíkli bundy a přidali na tempu. Chvala za ten déšť, po vyprahlém Chorvatsku je to vítaná změna, ale všeho moc škodí. Už jsme ujeli určitě přes tři kilometry a nikde nic. Mokří jsme do poslední nitky a za každou zatáčkou už očekáváme Jámy. Nikde žádné směrovky ani ukazatele. Vjeli jsme do vesnice, kterou nemáme na mapě. To nás ale nevyvedlo z míry, už mnohokráte jsme se přesvědčili o nepřesnosti naší mapy. Jedeme dál. Luděk se nemůže absolutně zorientovat. Teď už víme, že jsme někde jinde. Ale kde? A kde jsou ty Jámy? Kde jsme špatně odbočili? Nebo že bychom to přejeli? Napravo mezi stromy se objevily domy. Že by to bylo ono? Projeli jsme vrátnicí, tak to asi nebude vlez do jeskyně. Chtěli jsme se zeptat jakéhosi člověka, ale divně se zatvářil a zmizel v domě. A i další lidi, co tu jsou, vypadají přinejmenším podivně. Jako by šlo o nějaký uprchlický tábor, nebo o Armádu spásy. Divnej kout! Radši odsud pryč. Otáčíme řídítka a vracíme se zpátky. Aspoň že přestává pršet a Luděk nás konečně našel v mapě. Odbočili jsme špatně z hlavní silnice. Ale směrovka ukazovala tímto směrem. Jenže nešlo o klasickou směrovku, ale pouze o reklamu. Šipka s nápisem 3 km měla asi znamenat, že teprve po třech kilometrech bude odbočka. A opravdu. Kousek dál už je správná odbočka. Teď už si ale na jeskyně musíme nechat zajít chuť, protože je pozdě a mají zavřeno. Navíc nás zítra čeká známá Postojnská Jama, tak si to vynahradíme.

Opět začíná pršet a jako na potvoru nikde žádná budka, pumpa nebo autobusová zastávka. Vůbec to nejede. Vleču se za Luďkem 10 kilometrů v dešti. V Senožečích na konci vesnice je zavřená restaurace. Luděk na mě konečně čeká. Hustí moje měkké zadní kolo. Díky vodě je slyšet, jak uchází. Ach jo, zase lepit. Dneska to už ale dojedu, opravovat se bude až v místě noclehu. Přestalo pršet a slunce se pokouší proniknout skrz mraky. Marně. Jedem dál a pomalu koukáme, kde bychom se na noc uklidili, ale zatím nic vhodného. Stoupáme a pak následuje dlouhý a pěkný sjezd. Dole máváme na cyklisty-baťůžkáře, pánové kolem čtyřicítky. Vypadají, že se zrovna chystají tam, odkud my jedeme. Údolí se rozestoupilo a my jsme vjeli do otevřeného prostoru a před námi vyrostly hory. Je to moc pěkný pohled a vůbec je krásná tahle Slovinská země, jen kdyby počasí bylo trochu lepší. Ale co, doposud jsme měli štěstí, teď už to domů nějak doklepeme i v dešti!

Luděk rozhodl, že kolem hlavní cesty nic nenajdeme a že musíme kousek od silnice. Na křižovatce za vesnicí uhnul doleva a potom zase doprava a nějaký šestý smysl ho dovedl na neuvěřitelně nádherné místo. Loučka, ale na kraji rostou stromy, takže stavíme za sucha, i když zase začíná pršet. Trochu jsme si dneska zaimprovizovali. Kola jsme postavili před vchod a přehodili igelit. Vznikla tak předsíňka, kde můžeme vařit. Uvařili jsme rajskou polívku a kuře na smetaně. Samozřejmě z pytlíku. Po večeři jsme si četli v průvodci o Istrijských městech, která jsme projížděli, dokud se nesetmělo. Pak jsme usnuli.

 

Razdrto

Denní: 78,3 km

Ujeto celkem: 1444,2 km

 

Úterý 16.7.

 

            Spalo se nádherně. V noci se blížila bouřka, ale buďto jsem jí zaspala nebo odešla. Každopádně jsem byla tak unavená, že mi to bylo srdečně jedno. Vstáváme až v 8. Po „kruhu“ s Nutellou (kruh je Chorvatsky chleba) Luděk odstrojuje moje kolo. V duši je opravdu dírka. Kolem se honí mračna a v dálce hromuje hrom. Dneska balíme stan až jako poslední, protože to každou chvíli vypadá, že do něho ještě zalezeme. Pršet nezačalo, tak vyrážíme. Na nebi jsou černý hrozivý mraky, ale nekape z nich. Zatím. Do Postojny je to 12 kilometrů po lehce zvlněné rovince. Jsme tam za půl hodiny.

            Postojna je velké okresní město, ale je příjemně klidné. Cestu k jeskyni mají dobře značenou. Je kousek za městem. K naší velké radosti dokonce správným směrem. Kamenný nápis v záhonku barevných květů, davy turistů… jsme na místě. Ihned jsme se zorientovali, našli nejbližší prohlídku … aha začíná za deset minut. To by se mělo dát stihnout. Rychle koupit předražené lístky (2400 SIT na osobu), převléknout se do teplého (vevnitř je 8°C), kolo odvézt do úschovny, pobrat všechny cennosti a pasy … no stihli jsme to jen tak tak. Jako poslední vbíháme dovnitř, než za námi zavřou. Ocitli jsme se na nějakém nástupišti, skoro jako v metru to tady vypadá. Nasedáme do dlouhého vláčku jako bývá na Matějské ve strašidelném zámku a potom se strašnou rychlostí řítíme do útrob skály. Projíždíme jeskynními chodbami, rozsáhlými prostorami, všechno je krásně nasvíceno a neskutečně obrovské. Některé tunely jsou úzké a stropy nízké, že máme tendence se krčit, ale všechno je dimenzováno tak, aby všichni projeli. Hlavně Luděk se obává o svou hlavu, ale před námi sedí ještě větší člověk a na něm obava není vůbec znát. Asi patří k personálu, možná je to revizorJ. Rychlostí zhruba 20 km/hod. se noříme do nitra hory. Jestli celou jeskyni jenom profrčíme, to by mi bylo líto. Vedle nás se objevily další koleje a v protisměru se vyřítil podobný vláček, jakým jedeme my. Jen jsme se kolem sebe mihli a uháníme dál. Po patnácti minutách rychlojízdy jsme konečně zastavili. Skupina čítá několik stovek lidí. Rozdělujeme se podle jazyků na 4 skupiny. Chtěli bychom do skupiny Slovinců, ale než jsme se tam stačili procpat, utekli nám, a tak posloucháme výklad v angličtině. Stejně to budou jenom samé stalaktity, stalagmity a stalagnáty. Dozvěděli jsme se, že jeskyně je velká přes 20 kilometrů. Z toho zpřístupněných je asi jen pět. Dva kilometry jsme ujeli vláčkem, jeden půjdeme pěšky. Zpátky zase pojedeme.

Jeskyně je nepředstavitelně obrovská a krásná. Chceme fotit, ale ouha! Ve foťáku máme poslední snímek. Měla jsem zafixováno, že právě v této jeskyni byly nalezeny pravěké malby, ale ono to prý bylo jinde. Zde byly nalezeny akorát kosterní pozůstatky pravěkých lidí. Ale i tak to stálo za to!

Během hodiny, kterou jsme strávili v jeskyni, se venku udělalo hezky a trochu se oteplilo. Uklízíme teplé oblečení a vydáváme se na další cestu. Naším cílem je nyní Predjamský Grad. Krajina je lehce zvlněná. Vychutnáváme si 8%ní stoupání, abychom to všechno pak na závěr mohli sjet zase dolů. Hrad Predjama totiž leží asi 1,5 kilometru stranou od naší cesty, ale nechceme si ho nechat ujít a tak k němu sjíždíme prudký kopec. Je to opravdu zajímavá stavba. Do skály, v níž je jeskyně, je z boku „vsazen“ hrad. Provedli jsme foto za asistence kolemjdoucích krajanů a pak jsme se odebrali do stínu velkého stromu, aby mi Luděk opravil nefunkční brzdy. Zlobí čím dál víc. Buď to někde drhne a nebo nebrzdí. Ale stačily jedny šikovné ruce, hodinka času, padesát pět sprostých nadávek a kolo se točí a brzdy brzdí jako nové. Tak ještě něco za odměnu sezobnout a pak se šplháme zpátky do Bukovlje a jedeme dál. Po uzounké asfaltce stoupáme směrem na Hrušicu. Kolem jsou samé kopce, lesy a louky, joj to by byly noclehy! Ale na to je zatím příliš brzy pomýšlet, ještě jsme dneska nic neujeli. Po chvíli asfalt zmizel. Na podobné srandy jsme si už zvykli, takže nás to ani moc nepřekvapilo. Němčour se stříbrným fárem v protisměru ale zaskočen byl. Zabrzdil u nás a jestli to prý vede k Predjamskému hradu. Ujistili jsem ho, že vede a že bez asfaltu už jenom kilometr. Na oplátku jsme se dozvěděli my, že naším směrem je to ještě hodně daleko. Pak se cesta rozdvojila a my jsme museli počkat, až tady něco pojede (což nebylo hned), ale nakonec jsme se na silnici přeci jenom ocitli. Mapa ale opět kecala, protože jsme asi dva kilometry od Hrušice.

Nacházíme se v malé osadě. U jednoho domu mají hydraulickou štípačku na dřevo. Luděk neskrývá závist, prý by se doma u rodičů taky něco takového užilo. U nich se totiž topí dřevem v kotli na „dřevoplyn“, což je sice účinné a ekologické topení, ale dřeva se dost spotřebuje. Pak se jde zeptat do jednoho domu, kde to vlastně vůbec jsme a kterým směrem máme pokračovat. Málem se nevrátil, protože ho obyvatel domu začal zvát na pivo nebo na víno a Luděk jen stěží odolal. Pán se ptal, kde jsme byli a když slyšel o Bosně, tak se rozpovídal o tom, jak tam sloužil na vojně. Bylo to ale už dávno a samozřejmě za sjednocené Jugoslávie. Po vlnité cestě jsme se dokodrcali do Hrušice, kde jsme měli být už dávno, kdyby mapa byla co k čemu. V Hrušici odbočujeme na Lome. Už předem se obávám, že to zase bude nějaká lesní cesta. Lidi, u kterých byl Luděk pro vodu, nám naši domněnku potvrdili. A ujistili, že z Lome už to je po asfaltu. Tak jedeme, ať už to máme za sebou. Stoupáme po „silnici“, která by u nás byla zakreslená snad jen na těch nejpodrobnějších mapách. Těžko říci, jestli jedeme dobře, minuli jsme několik odboček, ale směr máme dobrý a všechny ty další cesty byly ještě o něco horší, než ta naše. Orientujeme se podle polohy slunce, kompas nemámeJ. Jedeme lesem, snad nezabloudíme. Mám hlad. Cesta je kamenitá, neskutečně strmá a nekonečná, pořád jenom stoupáme, kilometry pomalu přibývají a Lome nikde. Konečně les zmizel a my jsme přijeli na něco, co vypadá jako sjezdovka. A je to sjezdovka! Je tu i vlek, ale ten kopec, to je teda síla, to snad ani není možný, jak je prudký. Dole je pár domů, to by mohlo být konečně Lome, ale cesta k nim nevede. Vjeli jsme do lesa. Jedeme po úbočí kopce, pořád mírně nahoru, kamsi do Prčic. Už jsme v Lome dávno měli být. To jsem tedy zvědavá, kde my se jenom vynoříme. Vyjeli jsme z lesa a ocitli se na louce. Stojí tu asi tři domy a cesta se konečně začíná stáčet dolů. Pár zatáček a jsme na silnici. Najíždíme na ní a automaticky se dáváme doprava dolů. Po krátkém sjezdu vjíždíme do vesnice Črni Vrh. Zkoumáme mapu. Jsme opět trochu jinde, než jsme měli být. Mapy opravdu nesedí. Hlavně ty lesní cesty. Ale to nevadí. Dáme si chvíli pauzu, než pojedeme dál. Už je čtvrt na sedm a my jsme dneska ještě neobědvali. Mají tu otevřený obchod a tak jsme nakoupili obrovský kruh (chleba), máslo, mlíko, rajčata a papriky a všechno jsme to snědli na lavičce v parčíku.

V Predgriži potom míjíme odbočku na Lome. Aha, tak tady odsud bychom přijeli, nevadí, zajeli jsme si jenom trochu. Za to jsme ale byli uprostřed slovinské sjezdovky, kterou bychom jistě úmyslně do trasy nezapočítali. Jsme uprostřed hor, kocháme se výhledem na okolní kopce a jéje – Luděk má defekt na zadním kole. Dneska se s těmi opravami roztrhl pytel. Ale co, pokud se jedná jen o defekty, tak to jde. Rychle jsme to zalepili a honem pryč, ženou se sem černý mraky. Naštěstí je to z kopečka - nádherný a dlouhý sjezd do Godoviče, kde jsme najeli na hlavní silnici do Idrije.

Pokračujeme v klesání dlouhých 11 kilometrů. Budiž nám to odměnou za naše dnešní utrpení. Kolem je to docela hezké, ale takové umělé, skoro jako někde v Rakousku. Udržované domy, barevné pelargónie v oknech, louky posečené, žádné kupky sena, ale pruhy od sekačky jako na fotbalovém hřišti. Projíždíme hlubokým údolím podél říčky Belé do Idrije. Sjezd byl nádherný. Trochu jsme vylepšili dnešní kilometráž. Idrija je menší příjemné město mezi horami. Na benzínce jsme požádali o pitnou vodu a doplnili vzduch v pneumatikách, abychom se nemuseli dřít s pumpičkou. Obsluha nám ochotně naplnila prázdné lahve, platící zákazník za námi musel chvíli počkat. Je půl deváté, chtělo by to najít nocleh. Vyjeli jsme z města a začalo nám být jasné, že to dneska nebude tak snadné. Všude kolem silnice jsou domy a těsně za nimi strmé srázy. Nikde ani kousek volného místa celé tři kilometry, než jsme dojeli k místu, kde odbočujeme a prudce stoupáme vzhůru po ostrých serpentýnách. Nedá se nic dělat. Zařadili jsme nejlehčí převody a funíme do kopce. Doufám, že až skončí civilizace, najdeme místečko pro náš stan. Ale stačil jeden pohled nahoru a veškeré naděje jsou fuč. Tam, kam moje oko dohlédne, nekonečné serpentýny olizují úbočí hory. No to snad ne! Navíc se stmívá. Situace pěkně na prd. Luděk se tváří, jako že to dneska vyjedeme, že jsou to jenom 4 kilometry a nahoře už něco najdeme. No, jinou možnost nemáme. A tak odevzdaně šlapu, ačkoliv tajně doufám, že se cestou něco naskytne.

Marně! Zatáčky skoro o 360°, nikde ani jeden rovný plac. Sem tam je ve stráni zaříznutý dům nebo chajda, ale i kdybychom někde požádali o postavení stanu na jejich pozemku, stejně by nebylo kde. Pár míst už vypadalo nadějně, ale nakonec jsme se vždycky rozhodli, že ještě popojedeme.

Rychle jsme vystoupali a máme nádherný výhled na městečka pod námi a na okolní kopce. Stmívá se a my vnímáme jenom světýlka dole a nádherný západ slunce mezi horami. Zdá se, že se konečně blížíme ke konci, měl by být před námi poslední kilometr. Už je úplná tma a mně nefunguje výstraha ani světlo na kole. Vždycky, když jede auto (naštěstí jich moc není a jsou vidět už zdálky), uklízím se ke kraji silnice. Objevily se první domky, pak celá vesnice. Pečnik. Vypadá to, že už jsme nahoře. Tak jsme to přeci jenom zvládli, to snad ani není možný! U silnice je malá loučka, stojí na ní auto a stan. Že by tady někdo tábořil? Dalo by se to, ale radši bychom se někde zašili a nebyli takhle všem na očích. Vjeli jsme do lesa, ale nemáme pořádné světlo a navíc kolem sebe tušíme jenom strmé srázy dolů, tak jsme se radši honem vrátili a vzali zavděk loukou. Ti lidé, co zde táboří, jsou mladí Francouzi. Pozdravili jsme se s nimi a zapíchli to asi padesát metrů od nich. Večeříme zelňačku s chlebem. Občas se v dálce zableskne. Já jsem samozřejmě nervózní, protože jsme docela vysoko, ale na nebi není ani mráček, jenom asi miliarda hvězd a jsme k nim tady blíž, než u nás v Praze. Francouzi cosi grilují, mají židličky a stoleček, a k jídlu si otevřeli víno.

Po tom dnešním šíleným závěru jsem úplně vyřízená. Usínám skoro hned. V noci se rozpršelo. Luděk vyběhl ven, aby vypnul stěny a pak jsme usnuli a probudili se až ráno v půl osmé.

 

Pečnik

Denní: 74,3 km

Ujeto celkem: 1518,5 km

 

Středa 17.7.

 

Ráno ještě chvíli poprchávalo, ale teď sedíme venku, snídáme, balíme a pozorujeme naše sousedy, jak pomalu vylejzají ze stanu, rozkládají stolečky a židle a snídají jako lidi. Jsme pěkně vysoko, kolem se válejí mraky a začíná zase kapat. Rychle balíme a prcháme pryč. Jedeme už víceméně po rovině. Silnice se kroutí a všude je to tu strmě dolů. Nechápu, jak na tom mohli postavit domy a bydlet tady. Za Govejkem začínáme klesat po rozbité silnic až do Žiri. Nebýt těch děr na cestě, byl by to úžasný sjezd. V Žiri zastavujeme u Mercata, nakoupili jsme kruh, ¼ lubenice, koblížky, limošku a 4 tužkovky do Luďkova světla. Koblížky jsme hnedka snědli, prohlédli jsme si zajímavý směrovník, který informuje o vzdálenostech např. do Tokia, Moskvy, apod. a jedeme dál. Cesta vede po proudu řeky, takže víceméně mírně z kopce. Okolí je docela hezké, příroda, kopce. Po chvíli se Luděk ozývá, že by si potřeboval odskočit do lesa. Jídlo zakoupené v Mercatu už zapracovalo. Odbočili jsme ze silnice a zajeli k řece. A jako na zavolanou je tady pěkný vlez do vody. Spáchali jsme očistu od hlavy až k patě. Už bylo načase, smýváme snad ještě sůl z moře. I sluníčko vysvitlo jako na objednávku.

Dneska to jede pěkně. Za chvíli jsme na hlavní a uháníme na Škofja Loku. Slovinci mají speciální zálibu stavět vysoko na vrcholcích kopců kostelíky. Skoro na každém se nějaký nachází, i na tom nejnepřístupnějším místě. Škofja Loka je hezké starobylé město. Na náměstí si chvíli vychutnáváme zdejší atmosféru, meloun (lubenici) a čokoládu.

Při výjezdu nás oslovil mladý kluk. Prý je novinář místního plátku a ráda by s námi udělal krátký rozhovor. S úsměvem jsme souhlasili, to se nám ještě nestalo. Počkali jsme, až se vrátí s fotoaparátem a potom se lámanou angličtinou a rukama nohama vyptává, odkud, kam a jak se nám líbila Škogja Loka a ve Slovinsku vůbec. Připadalo mi, že ho trochu mrzí, že jsme na cestě jen 3 týdny. Chudák, asi si myslel, že objíždíme na kole svět. Čekal asi větší senzaci. Tak jsme si aspoň vyměnili adresy, že nám pošle fotky a pak se loučíme a jedeme dál.

Za městem mi něco chybí na Luďkově kole. Aha, nemá vlajku. Už zase?! Luděk se vrací zpátky na náměstí. Snad jí jako posledně najde. V dáli hřmí a blýská se, ať to sem nepřijde! A už se Luděk vrací, ale bohužel bez vlajky. Nikde nebyla. Tak a je to tady! Co teď? Doufejme, že i bez našeho symbolu dojedeme šťastně domů. Vlajka, to je totiž takový patron cesty. Nedá se nic dělat.

Jedeme dál. Pozvolna stoupáme proti proudu řeky. Jede se hezky, na tachometru svítí pořád 16 – 20 km/hod., přestože jedeme mírně do kopečka. Blížíme do Selce, kde budeme odbočovat na vedlejší silnici. Mám hrozné tušení, že tahle zkratka bude v tom samém stylu jako včerejší cesta do Lome nebo tak něco. A už jsme tady, už vidíme naši odbočku. Radši se ještě ujišťujeme, jestli to opravdu vede na Selské Lajše. Dostali jsme odpověď, že je to skutečně ta správná silnice, že je od začátku do konce asfaltová, ale že je to „brdo, brdo, jo jo…“.

Začíná to hned, jakmile jsme minuli poslední stavení. Uzounká cesta se vine mezi domy a míří kamsi do lesa. Hned za zatáčkou začíná brutální stoupání. Nasadila jsem nejlehčí převody, ale je to šílený. Vzdávám to a slejzám z kola. Chvíli jdu a když se mi zdá, že sklon polevil, pokouším se znovu nasednout. Marně. Luděk slezl taky, ale podezírám ho z toho, že jde se mnou pěšky jen ze solidarity. Tvrdí sice, že prý nemůže, ale moc tomu nevěřím. Přišli jsme do nějaké vesnice, domky postavené na skoro kolmé stěně, vchod dovnitř je zezadu a vepředu je dům skoro o patro a půl výš nad okolním terénem. Podobně jako v serpentýnách za Idrijí. Sklon se nezměnil ani mezi baráky. Mám dokonce dojem, že je to ještě prudší. Proti nám jede dolů auto. Zbyl po něm jen zápach spálených brzdových destiček. Tenhle kopec je skutečná prověrka kvality brzd. Možná proto tu moc aut nejezdí, protože nechtějí vědět, jak by to dopadlo, kdyby tou prověrkou jejich brzdy neprošly. Tak tohle je nejhorší stoupání, co jsme kdy zažili. Jdeme pěšky, naložená kola rveme do kopce vší silou. Na chvíli jsme si je vyměnili, to Luďkovo je přeci jenom o trochu lehčí. Je to nekonečný. Ani v zatáčkách se úhel stoupání nemírní. Během chvíle jsme se ocitli vysoko, ale stejně ještě nejsme úplně nahoře. Na chvíli nasedáme, ale závěr je zase lahůdkový. Opět sesedáme a bejčíme. Konečně jsme u konce. Přivítali jsme se s hlavní silnicí. Touto zkratkou jsme si pomohli pouze kilometrově. Vystoupat bychom sem museli tak jako tak. Mají tu postavený nový kostelík. Pochopitelně, takový kopec přece musejí využít k umístění kostelíku, ve Slovinsku to jinak nejdeJ. Dali jsme si u něho oběd, chleba s paštikou a se sýrem. Nakukujeme dovnitř okny. Klasika – oltář, lavice. Krajina kolem je, jak řekl Luděk, syntetická. Na každém pahorku nebo vyvýšenině stojí kostel nebo vesnice; až úplně na vrcholcích hor. Opět. Nechápeme smysl. Jak se sem asi plahočí oddaní věřící z vesnic v údolí? Zejména ti starší. Ovšem na druhou stranu je to asi účinný způsob propagace církve. Kostely jsou vidět opravdu odevšad.

Začíná drobně pršet. Radši jedeme dál. Kousek z kopce a pak zase do kopce. Rozpršelo se víc, tak chvíli stojíme v dřevěné kůlně, která nám slouží jako vyhlídková terasa a koukáme do kraje. Je zamračeno a všude prší. Po chvíli přestalo. Jedeme. Snad to nějakou dobu vydrží. Nečekaný sjezd do Kropy je, jak jinak, příjemný. Vymotali jsme se úzkými uličkami ven a pokračujeme dál v klesání. Pršet přestalo a my se blížíme k Bledu. Překonali jsme menší terénní hrb a v Radovljici Luděk zabočil na stezku podél Sávy. Vůbec se neorientuji, kam jedeme. Mapu má navigátor a tak ho jen slepě následuji. Po dřevěném mostku jsme se dostali přes řeku. Překvapila nás svojí čistotou. Pak jsme si vyšlápli menší krpál (po dnešku mi všechny krpály budou připadat menší) a vjeli jsme do Bledu. Chvíli jsme zmatkovali, než jsme přišli na to, kde jsme a kterým směrem se dostaneme k jezeru.

Bled je známé turistické centrum uprostřed hor. Vypadá to tady asi jako ve Vysokých Tatrách. Bledské jezero s ostrůvkem uprostřed a s hradem na skále je hned u hlavní silnice, takže jsme ho nemohli přehlédnout. Má úžasně čistou vodu, skoro jako Plitvičky. Sedíme na břehu, pozorujeme okolí a užíváme si pohody a když jsme si to tady dostatečně vychutnali, je na čase najít nocleh.

 Jedeme proti proudu řeky Sávy Bohinjky a jede se moc hezky. Je podvečer, vzduch je příjemně chladný. V Obrne jsme zazvonili u malého domku a poprosili o vodu. Paní nás pustila do koupelny, prý si máme vodu sami nabrat. Další cesta vede krásnou soutěskou, je to parádní. Všude kolem skály, nad řekou opar. Snáší se večer, ochladilo se. Nocleh se tady bude hledat asi blbě, ale nakonec jsme objevili překrásnou louku. Naprosto ideální nocležiště. Museli jsme sice překonat koleje a schody a bude to asi něčí pozemek, ale to nás teď vůbec netrápí. Máme to kousek k vodě a před sebou vodopád. Před večeří se jdeme vykoupat, přestože jsme se myli ráno. Pak jsem uvařila vrtule s lančmítem s cibulí, česnekem a kečupem. Se setměním zalézáme do stanu. Lítají blikající světlušky. V noci poprchávalo.

 

Soutěska

Denní: 87,2 km

Ujeto celkem: 1605,7 km

 

Čtvrtek 18.7.

 

Vstáváme v půl osmé. Snídáme kakao a chleba s výbornou dvoubarevnou Nutellou Lumpi. Dneska nás čeká další šílený brdo, tak se na to musíme pořádně posilnit. Svítí sluníčko a pokračujeme dál soutěskou Sávy Bohinjki. Před Bohinjskou Bistricou mi ušel vzduch v zadním kole. Seběhlo se to rychle, ale naštěstí je hned u cesty benzínka. Máme štěstí, nemusíme se vysilovat pumpováním pumpičkou. Krom toho, kompresor na benzínce umí větší tlak. Odstrojujeme bágly a při té příležitosti Luděk zkoumá i přední kolo. Našel v duši malou dírku. Obě duše jsme zalepili a po neskutečném opruzu se seřizováním brzd jsme mohli pokračovat. Zajíždíme si 6 kilometrů k Bohinjskému jezeru. Vjíždíme do Triglavského národního parku. Dokonce jsme Triglav, nejvyšší horu Julských Alp a Slovinska, zahlédli, když na moment vykoukla z mraků. V Mercatoru u jezera jsme koupili chleba a Luděk první slovinské pivo. Voda v jezeře je studená, lidi se koupou, ale nám se nechce. Dali jsem řeč s dvěma kluky z Německa, kteří jedou na kolech podobnou trasu jako my. Mám dojem, že to zadní kolo zase uchází, ach jo!

Vracíme se zpět do Bohinsjké Bistrice a začíná pršet. Schováváme se pod malou stříškou, než přejde to nejhorší a pak funíme na obávané brdo. Jede se mnohem líp než v předchozích dnech, přestože jsou na silnicích výhružné značky s 12%. Silnice je kvalitní, vysvitlo sluníčko a otevřely se nádherné výhledy na Julské Alpy. Po osmi kilometrech je odbočka, dohodli jsem se na pauze, slupli jsme čokoládu, Luděk dotáhl můj věčně cvakající střed a pokračujeme. Aby těch problémů nebylo málo, měkne mi zadní kolo. Luděk mění vadný ventilek. Vsadím se, že za to může ztráta vlajky. Přestalo se na nás usmívat štěstí.

Šlapeme monotónně na lehké převody do prudkého kopce, kilometry přibývají pomalu. Vůbec netušíme, jak dlouho ještě pojedeme do kopce; těžko říci, kde se to láme, mapa mlčí. Nejsou na ní vrstevnice ani označení průsmyku. Stoupání je nudné, silnice vede lesem, jenom občas se otevře pohled na údolí a na okolní kopce. Do duší se vkrádá trudomyslnost. A to nejhorší máme teprve před sebou. Za zatáčkou je značka „Konec asfalta“. No to nám ještě scházelo. Luděk očekává, že budu nadávat, ale já jsem z toho spíš nešťastná. Opouští mě síly. Ty prudký kopce tady a hnusný cesty mě už nebaví. Poprvý v životě začínám pociťovat, že tyhle hory jsou nad moje síly. Vždycky jsem to milovala, vždycky mě to do hor táhlo, ale zde jsou spíš na obtíž. Začínám toho mít plný zuby. Všechno je to ale spíš vztek na cedulky typu „konec asfalta“, případně na konec asfalta bez cedulky. Ve skutečnosti mi ty kopce zase tolik nevadí a jsem ráda, že je vyšlapu, protože pohled z nich dolů vždycky stojí za to. Zadní kolo je zase napůl prázdný. Luděk sjíždí z cesty, že prý se na to mrkneme. Je hodnej!

Sundáváme kolo a plášť a hele, ta záplata, co jsme ráno lepili, je zničená od ostrého okraje ráfku. Beru novou duši, tahle už opravit nejde a ráfek pro jistotu omotáváme černou páskou. Jenže při nafukování nám službu začala vypovídat pumpička. Luděk zkouší vyměnit těsnění. Vezeme si z Prahy jedno fungl nové, ale je to snad ještě horší. Jdu si stoupnout k silnici, třeba někdo pojede, kdo by měl hustilku. Mladý párek v kabrioletu jenom zamával a zmizel za zatáčkou, ve druhém autě pumpičku neměli, ale u třetího auta jsme měli štěstí. Jakmile jsem zmerčila bílého Formana s Libereckou SPZ, mávala jsem ze všech sil. Zastavili a pumpu vezli. Manželé kolem pětačtyřicítky, evidentně sportovci, vraceli se z Chorvatska a toulali se po Slovinsku autem. Zlatí! Dali nám vodu z kanystru a ještě nás potěšili zprávou, že úsek bez asfaltu je asi jen kilometr dlouhý, pak je tam průsmyk a sjezd. Málem jsem jim dala pusu!

O poznání optimističtější nasedáme na kola a těšíme se na průsmyk. Opravdu. Po jednom kilometru šotolina končí, les se rozestoupil a my jsme v sedle. A dokonce je tady cedule s názvem Sorišska Planina a nadmořskou výškou 1307 metrů. Je to tady krásné. Do obou stran se rozbíhají vysoké travnaté hory, jsou tady vleky a sjezdovky. Moje nadšení nezná hranic. Usedáme do trávy vedle silnice, dáme si oběd. Je 6 hodin. Cože? Už?

U jídla plánujeme další postup. Do Tolminu už asi dneska nedojedeme. A hele, valí se sem černý mraky, tak rychle pryč. Ještě jednu fotku a pak hurá dolů. Sjezd je nádherný, dlouhý a prudký. Několikrát zastavuju a fotím, ale ty mraky jsou děsivý, snad tomu ujedeme. Neujeli jsme. Za Petrovým Brdem začalo kapat. Schovaní v průjezdu v domě u silnice pozorujeme naložený autovlak, jak mizí v tunelu pod kopcem. Jde o nákladní vlak vozící auta skrz horu. Aby nemuseli nahoru do průsmyku, zaplatí si průjezd tunelem a vezou se.

Nebe je furt černý, to bude na dlouho. Po chvíli ale pršet přestává, oblékáme pláštěnky a pokračujeme ve sjezdu. Docela se dá jet. Pak se zase deštík změnil ve slejvák. To nejhorší jsme přečkali v autobusové zastávce. Ale teď musíme jet, bude půl osmé. Kde my jenom dneska budeme nocovat? Každodenní otázka. Zatím ale byla i přes obavy vždycky zodpovězena.

Pořád zvolna klesáme podél řeky Bača a blížíme se k Tolminu. Jede se parádně. Po pár kilometrech se zdá, že jsme déšť nechali za námi v horách. Projíždíme malá městečka, ale nemáme moc čas ani chuť se někde zastavovat. Jsme mokří a zmrzlí. V Kneži jsme zastavili akorát u hospody a poprosili o vodu. Divím se, že nás nevyhnali, dva mokré vodníky. Nebyli ani překvapeni, že jsme mokří, když tady neprší. Jezdí tady úžasná stará auta, Renault 4. Zrovna jsme viděli exkluzivní provedení v modré metalíze. Koukáme po noclehu, ale je to tady špatný. Moc šancí už nemáme, protože za chvíli jsme dole, v Bači při Modreju a tam už je hlavní na Tolmin.

Nic jsme nenašli, tak to necháváme osudu. Po pár kilometrech najíždíme na silnici č. 102, kterou jsme před pár dny za Idrijí opustili, abychom si udělali zajížďku na slovinská jezera, místo toho abychom sem jeli přímo. Idrije je odsud necelých 30 kilometrů. Na křižovatce jsme si ani na moment neoddechli a frčíme dál. Přitom šlo o další významný zlom na naší cestě. Opustili jsme řeku Baču a změnili sklon. Pokračovat teď budeme proti proudu řeky Soči až do Trenty na Logu, kde začneme prudce stoupat na průsmyk Vršič. Ale to až zítra. Teď právě projíždíme městečko Most na Soči. Most je nádherné modré jezero. Bohužel tu není kde spát, všude jsou domy. Blížíme se k Tolminu, najednou tam zoufale nechceme. Navíc se v dáli blýská, já začínám být nervózní a trvám na noclehu za každou cenu. Kdekoliv. Napravo je velikánská louka, tak jsme tam zajeli. Je tu spousta možností, kde spát, že si ani nemůžeme vybrat. Nakonec jsme se usídlili v trávě pod ořešákem. Nejsme tady zrovna třikrát neviditelní, ale dneska je nám to šumafuk. Ještě pórkovou polívku, Luďkův večerní rituál průzkumu místních i vzdálených rozhlasových stanic a pak zalejzáme a nazdar bazar. Dneska toho bylo tak akorát!

 

Tolmin

Denní: 77,6 km

Ujeto celkem: 1683,42 km

 

Pátek 19.7.

 

V noci snad ani nepršelo, nebo jsme to zaspali, a ráno probleskuje slunce mezi mraky. Než jsme se nasnídali a sbalili, udělalo se hezky. Tolmin je hned za rohem. Jen ho projíždíme. Chtěli jsme sice nakoupit, ale nezahlídli jsme náš oblíbený Mercator, ani nic jemu podobného. No nevadí, snad bude ještě něco dál. Frčíme na Kobarid, jede to slušně. Slunce se opírá do zad, svlékáme se do tílek, mažeme se krémem a nasazujeme sluneční brýle. Zatím je to hračka. Jedeme víceméně po rovince, uvidíme, jak to bude pokračovat a jestli ten průsmyk dneska vůbec zdoláme. Údolí řeky Soči je zatím široké. Projíždíme malé vesničky, v celém Slovinsku to vypadá podobně jako v Rakousku. U vtipného napajedla (ze dřeva vyřezaná ženská postava) jsme nabrali čerstvou vodu, osvěžili se a uháníme dál. V Kobaridu na benzínce jsme natlakovali moje kola na maximální hranici, v Mercatoru jsme utratili poslední tolary za 2 chleby, čokoládu a paštiky, neb snad zítra už budeme v Rakousku a s jídlem, co vezeme, snad nějak vydržíme.

Z Kobaridu to vede hodně do kopce, za chvíli jsme vysoko nad Sočou, ale po několika kilometrech zase sjíždíme. Ve vesnici Žaga už zase jedeme podél vody. Soča je neuvěřitelně modrá, kameny na dně jsou křídově bílé, a její voda láká ke koupeli. Přemýšlíme o tom už hodnou chvíli a právě se to chystáme realizovat. Při manévru odbočování k vodě u nás zabrzdili nějací Němci a nabídli nám odvoz nás a našich kol přes Vršič. To tedy nebereme! Myslíte to dobře, ale my máme spoustu času, a co jsme si nadrobili, to si taky vyžereme. To by byl velký podvod a svědomí by nám to nedovolilo. Krom toho jsme odhodláni kopec zdolat stůj co stůj. Takže díky, možná někdy příště!

Zajeli jsme k řece a vykoupali se v příšerně studené vodě. Po důkladném vyráchání se jsme snědli chleby s paštikou jako oběd, zajedli to čokoládou a sušenkami, abychom měli energii na výšlap a pokračujeme v krasojízdě. Všude kolem řeky je spousta rafterů. Zase se zatahuje! Déšť tedy dneska ke štěstí opravdu nepotřebujeme! Údolí se zúžilo, před námi se objevily vysoké a strmé štíty Julských Alp, ale my jedeme v klídku po rovině. Občas vystoupáme pár desítek metrů nad řeku, pak je zase sjedeme a tak to pokračuje pořád dál. Otevírají se nádherné výhledy na hory před námi, na rozeklané skály a vrcholky v oblacích. Pokoušíme se odhadnout, kterou soutěskou povede naše silnice. Soča je úzká a místy pěkně divoká a zpěněná, ale pořád nebesky modrá. Konečně jsme přijeli do Trenty na Logu. Kousek za Trentou Soču opustíme a budeme stoupat do průsmyku. Doufám, že na těch skoro 50ti kilometrech z Tolminu jsme něco nastoupali, a závěr nebude tak strhující.

Stojíme u úpatí hor. Je zde cedulka s nadmořskou výškou 645 m.n.m. To je snad zlý sen! Nastoupali jsme jenom něco málo přes 450 výškových metrů. A nyní na devíti kilometrech musíme překonat skoro kilometr kolmo nahoru. Luděk bručí, ať pořád ty metry a kilometry nepočítám, ale mě to baví a navíc potřebuju vědět, jak si mám rozložit síly.

Zanedlouho jsme zjistili, že tu mají takhle očíslovanou každou zatáčku i s uvedením nadmořské výšky. Což je pro náročný výstup docela sympatická věc. Vyjeli jsme první kopeček. Je tady nějaká skrumáž. Stojí tu autobus a kolem něho turisti. Blokují to tady solidně. Mají asi problém vyjet prudký úsek. Objíždíme je nepříliš širokým obloukem. Něco na nás volají, ale v tuhle chvíli nemám na žádnou konverzaci náladu. Chvíli stojíme, kocháme se pohledem po okolních vysokých horách a pak pokračujeme. Řeka Soča je už jen malý potůček a my jí necháváme napravo a vydáváme se nahoru na průsmyk. Značka 14% 9 km je opravdu povzbuzující. Smrdí tu brzdové destičky aut, co jezdí seshora, a na mně přichází včerejší deprese. Chtěla jsem nahoru. Ale tohle jsem nečekala! Jde to vůbec zvládnout? Luděk jde fotit sochu vládce Julských Alp a já pomalu šlapu nahoru. Ubíhá to pomalu, u první cedule nad 1000 metrů odpočívám. Luděk mě dojíždí. U potůčku nabral vodu. Je zlatej, že se s ní potáhne! Domlouváme se, že si dáme pauzu každých 100 výškových metrů.

Další zastavení je u cedule s 1124 metry, další s 1201 m … Luděk nasadil hodně lehký převod a jede pomaleji, než já. Vychází to přesně: každý kilometr = 100 metrů výškových. Jde to, ale dře to. Pomalu, ale jistě. Už se těším na 1300 metrů, ale co to? Luděk zastavuje a slejzá z kola. Má prázdný zadek. Není si tady pořádně kde sednout, tak dřepíme na kraji silnice a auta se nám musí vyhýbat. Luděk navyklými pohyby sundává kolo, plášť, nacházíme díru v duši, lepíme… Po nasazení ale duše znovu uchází. Zalepila jsem to blbě. Nebudeme se s tím patlat, bereme novou duši. Pumpujeme nefunkční pumpou.

Vyjeli jsme z lesa a otevřel se nám pohled nahoru. Zahlédli jsme chatu v průsmyku. Už to není daleko, asi dva kilometry a 200 metrů nahoru. To už musíme zvládnout! Ještě několik zatáček, poslední prudký kopeček, poslední serpentýna a jsme tady. Hurá!! Zážitek je to velký. Je tady nádherně. Koukáme na hory ozářené zapadajícím sluncem a sdělujeme si zážitky, že to nakonec nebylo tak hrozný a že se to dalo. Výhled je tedy fantastický. Po nezbytném vrcholovém foto se převlékáme do suchého nepropoceného oblečení, protože tady nahoře je docela chladno. Luděk mění brzdové špalky na sjezd a já jdu do chaty nabrat vodu. Do sedla mezitím dojela autem skupinka Čechů a Češek. Holky vaří na PB vařiči večeři. Chodí po horách a vždycky přejedou autem jinam. Mají problémy s noclehem, navečer tu prý jezdí hlídky. Ještě že nás na to upozornili.

Ták, už tady kvůli blbýmu průsmyku trčíme dost dlouho. Bylo to krásný, ale slunce pomalu zapadá a my musíme dolů. To nám nikdo nemusí říkat dvakrát. Silnice se zlomila a my jsme vjeli na druhou stranu hor. Je to tady ještě krásnější, než z té strany, odkud jsem přijeli. Několikrát zastavujeme, protože Luděk fotí. Škoda, že letíme dolů a krásu hor si tak pořádně nevychutnáme. Silnice není moc kvalitní, nahoru se jelo skoro líp. Tady je to samá díra a v zatáčkách kostky. To už jsme zažili vloni v Rumunsku. Máme smůlu, že to potkáváme vždycky při sjezdu. Opět tu mají očíslované serpentýny včetně nadmořské výšky. Jen ubývá jaksi rychleji, než přibývala. Vrcholy jsou ještě dlouho nádherně nasvícené zapadajícím sluncem, jejich barva postupně přechází od oranžové k růžové. Přijeli jsme do Kranjske Gory, nevelkého městečka pod horami. Poslední ohlédnutí za narůžovělým masivem. Připadá nám neuvěřitelné, že ještě před chvíli jsme byli někde tam nahoře… a pak najíždíme na silnici se směrem už do Rakouska. Jsme kousek od hranic, ale nocovat chceme ještě ve Slovinsku. Zajeli jsme po turistické značce do lesa, našli nádhernou loučku a na jejím okraji jsme postavili stan. Máme nádherný výhled na Alpy, jejich růžový odstín pomalu mizí a hory se noří do šera. Večeříme čínu se sójovým masem a rýži. Tato trošku slavnostnější večeře je nám odměnou za překonání náročného průsmyku. A pak jako každý večer zaleháme a spíme až do rána.

 

Kranjska Gora

Denní: 86,2 km

Ujeto celkem: 1769,7 km

 

Sobota 20.7.

 

V noci venku řvalo podivné zvíře. Bylo to docela šílený, měla jsem strach. Luděk to neslyšel. Při ranní procházce za roh zjistil, že vedle na pozemku mají pštrosy. Tak možná, ale ten řev byl fakt dost děsnej! Vstáváme v 8 hodin. Je hezky. Máme krásný výhled na hory i ze stanu. Uvařila jsem jahodový puding a dlabeme k němu chleba se sýrem. Pomalu balíme a plánujeme, kam až pojedeme v Rakousku a kde nás zítra naloží Láďa. Což mi připomíná, že už zítra bude konec dovolené, konec naší cesty. Uteklo to letos nějak nepříjemně rychle!

Tak vyrážíme. V Podkorenu jsme za chvíli a začínáme stoupat na sedlo Podkoren, kde je přechod do Rakouska. Bude to brnkačka, průsmyk má „jen“ 1073 metrů. Ale pozor, za vesnicí je značka 18%. Tak zase taková brnkačka to nebude. Ty tři kilometry, i kdybychom to měli jít pěšky, nějak vydržíme! Přežili jsme už i horší. Docela to jde, jeden prudký úsek slejzám a tlačím, ale nahoře jsme rychle. To jako bylo všechno? Luděk hučí, že to nebyl žádnej pořádnej kopec, mně to zase tolik nevadilo. Na celnici je to v pohodě, dostáváme na naši žádost razítka do pasu, Rakušáci na nás ještě něco chtěli, ale německy nerozumíme, tak smůla. Provádíme tradiční hraniční foto a pak sbohem sedlo Podkoren a sbohem Slovinsko, země tisíce kopců a kostelíků na vrcholcích hor.

 

 

Slovinsko: 433 km

Den: 18 19 20 21 22 23