Část 7

  RAKOUSKO
   Obecné informace ze serveru Ministerstva zahraničí ČR
   Naše fotky z Rakouska

Deník

Den:

24

 

 

Kapitola osmá: Rakousko a cesta domů

 

Rakousko nás přivítalo šíleným 18%ním sjezdem dolů s obrovskými cedulemi, že mají řidiči zařadit první rychlostní stupeň a jet opatrně. Sešup je mnohem prudší než ten, co jsme jeli nahoru. Fuj! Tak tohle bych nahoru jet nechtěla ani omylem! Luďku, prosím, sešteluj mi brzdy, vůbec mi to nebrzdí, tohle je fakt o hubu. Projeli jsme několik osmnáctek dolů, několik mezistoupání, Luděk se pokusil zastavit kolo jízdou do protisvahu a jsme na hlavní do Villachu. Jezdí tu hodně aut a vůbec, jestli nám to ve Slovinsku přišlo podobné Rakousku, tak samotné Rakousko je ještě mnohem Rakousštější. Zastavili jsme u SPARu, něco si koupíme a prozkoumáme ceny. Je to pohoda, nemusíme měnit peníze, jen vylovíme z peněženky Eura. Ale mají tu pěkně draho, chleba za 2 E, a to jsme ještě vybrali nejlevnější. Nic nepotřebujeme, koupili jsme jen meloun, rajčata, pečivo, jogurty, mléko, salám a čokoládu a posvačili jsem pod stromy naproti supermarketu.

Mezitím jsme vymysleli, že se posuneme kousek ku Praze, aby to zítra Láďa měl maličko blíž. Jenže tu výpadovku ne a ne najít. Villach je obrovské město, vyjeli jsme jinudy a teď se ho pokoušíme objet a najet na správnou silnici. Mají tu nádherný hrad na skále, Landskron se to jmenuje. Když už jsme tady, mrkneme se na jezero Ossiacher See, kolem kterého jsem projížděla v roce 2000 s Hell´s Tour+, když jsme se vraceli s Francie. Už tenkrát se mi tu nelíbilo, ale Luděk nevěří mým slovům a doufá, že se nám někde podaří se vykoupat. Jenže jsme bohužel najeli na tu špatnou stranu jezera. Tenkrát jsme zde zrovna hledali nocleh a byla to bída. Ani dneska to není o mnoho lepší. Je to doslova „na prd“. Na břehu jezera jsou namačkaný domy, pozemky jsou oplocený tak, že je jezero hermeticky a neprodyšně uzavřeno a tudíž nepřístupné pro normálního člověka. Možná by se našla nějaká pláž, ale všechno je placený a to z principu odmítáme. Po dvou kilometrech marného hledání na břehu to znechuceně otáčíme a vracíme se na silnici.

Projeli jsme Treffen, místo původního srazu s Láďou, a pokračujeme dál podél řeky Afritzer. Docela stoupáme, byla by sranda, kdyby to bylo zakončeno nějakým pasulem. Zkoušíme jet po cyklostezkách, není to špatné. Za Treffenem jsme si dali pauzu a snědli meloun. Chvíli jsme pozorovali bobovou dráhu, která byla nalevo od cesty. Docela mě lákalo si jednu jízdu zkusit.

Po deseti kilometrech je napravo malé jezírko, podle mapy se jmenuje Afritz, tak zkusíme štěstí. Vjeli jsme na oplocený travnatý pozemek. Nikdo si nás nevšiml, nikdo po nás nic nechtěl. Ale než jsme se stačili převléct, už je tady chlápek a že prý si máme koupit prý levný odpolední lístek za 1,6 Eura. To tedy odmítáme, i když voda láká a pakujeme se pryč. Ještě jsem stačila chlapíkovi u kasy říct, že u nás v Čechách máme rybníky zadarmo, když tu k nám naběhl jiný chlapík, že prý kousek opodál je koupání bezplatné. Tak jsme mu poděkovali a opustili tento lokál. Popojeli jsme asi 100 metrů, jenom opravdu kousek za plot, a rozplácli se na trávě. Ještě jsem se pro jistotu optala mladých lidí, jestli je tady opravdu koupání zadarmo a pak hurá do vody. Nechápeme to. Stejná voda, jako tam vedle, stejná tráva … tak proč tam se platí? Jsou ti lidi normální? Po nádherné koupeli jsme poobědvali chleby s paštikou a poslali Láďovi SMSku, že je změna a že zítra ráno v 10 v Döbriachu.

Potom pokračujeme. Za jezerem se sklon změnil a my lehce klesáme. Od rána mě zlobí přesmykač. Protože máme dost času, poprosila jsem Luďka o opravu. Zajeli jsme stranou od silnice a Luděk to zkouší štelovat. Při jednom pokusu se do pedálů opřel trochu víc a přetrh řetěz. Aha, tak to byla asi příčina toho zlobení, jeden článek řetězu musel být mírně vychýlený. Ještě jsem se zapomněla zmínit o opilém pánovi, který k nám přijel, zahodil kolo a začal čůrat. Pak se s námi dal do řeči. Odkud jsme a kam jedeme. Když viděl, co máme za problémy, pokoušel se nám pomoct a ukázal přes silnici malý domek, prý je to cykloservis. My jsme mu řekli, že to umíme opravit sami a na servis, že nemáme peníze. Když slyšel o penězích, začal z peněženky tahat deseti a dvaceti eurovky, měl jich plné ruce a podával nám je. Odmítli jsme s díky. On se jen tak nedal odbýt, prý to není problém, prý jich má dost, protože jezdí s kamionem po Evropě. Několikrát jsme mu důrazně vysvětlili, že máme s sebou speciální nářadí a že si umíme poradit. On se jenom pokřižoval (asi aby nám pomáhal Bůh), popřál hodně štěstí, nasedl na kolo a odjel. Ten měl teda dost! Ale byl milej.

Luděk vybalil nýtovák a za nadávání na druhý pokus řetěz snýtoval. Je šikovný! Nýtoval prý poprvé v životě. Pak jsme sjeli do Radentheinu kolem jezera Brennsee, vyzkoušeli jsme tachometr na silnici, který ukazoval autům a nám aktuální rychlost 18 km/h, a začali pomalu hledat nocleh. Od Döbriachu jsme kousek. Jenže jsou všude domy a stožáry vysokého napětí a to se nám nelíbí. Tak jsme dojeli až do Döbriachu. A co teď? Döbriach leží na břehu obrovského Millstatter See. Na břehu není kde nocovat, je to tady némlich samý, jako u jezera dneska v poledne. Zase všechno oplocený, nepřístupný. Luděk chce vyjet nahoru na kopec, že prý tam bude rovinka. Mně se zoufale nechce, mám už těch kopců plný zuby, ale uznávám, že je to ta nerozumnější možnost, nechceme-li spát někde dole v kempu. A tak chtě nechtě šlapu vzhůru, naposledy snad na této dovolené. Nakonec to nebylo tak strašné. Jsme nahoře. Vyjeli jsme nad les a zase do něho vjeli a teď hledáme nocleh, zkoušíme pár odboček, ale je to marný. Najezdili jsme kvůli tomu pár kilometrů, až jsme to vzdali a zapíchli to na loučce kousek od silnice. Stan jsme postavili za keřem, aby nebyl vidět, uvařili jsme francouzskou polívku a instantní Guláš s těstovinami a zalezli. Měsíc rozlil své světlo po kraji a bylo to docela strašidelné. V noci nás 2x probudil zase ten strašný řev podivného zvířete, i Luděk se bál. V noci jsou všechny zvuky podstatně silnější. Ale jinak jsme poslední noc na cestě přečkali v pohodě.

 

Glanz

Denní: 76,0 km

Ujeto celkem: 1845,8 km

 

Neděle 21.7.

 

Poslední den, i když už ne úplný. Vzbudili jsme se v 7:10. Luděk zapnul mobil a přišla textovka od Ládi. Psal včera ve 23:30, že právě vyráží. Nechápavě na to hledíme. To znamená, že vyrazil dřív. To znamená, že bychom si měli pospíšit. Za 15 minut přišla další zpráva: UZ MATE SBALENO? ZA 15 MINUT JSEM TAM. Odepsali jsme mu, že je blázen a že právě vstáváme. Ať počká u SPARu. Vstáváme a mlčky balíme. Akorát přijíždí děda s traktorem. Jen tak tak se nám vyhnul. Směje se na nás. Kousek za námi zastavil, vyskočil a začal kosit louku. Jen tak, kosou. Tak jo, Rakousko, ještě nejsi tak úplně beznadějně ztracené. I když tu každý kousek země někomu patří.

Bez snídaně vyrážíme. Ještě je docela chladno. Vyjíždíme z lesa. Včera jsem si vůbec nevšimla krásného výhledu na jezero a na horu s ledovým krunýřem naproti. Poslední kilometry. Dole jsme hned. Už vidím SPAR, parčík s fontánkou, Luďkovýho červenýho Favorita se šumperskou SPZ. Láďa na nás bliká světlem: „Tak ahoj, děcka, jak jste se měli?“

Poslední snídaně. Krámujeme na lavičkách, vaříme čaj a k tomu jdu do SPARu utratit poslední 3 drobné Eura za mléko a makový závin. Dozvěděli jsme, že Láďa vyrazil na noc a na odpočívadle si schrupl. Pochvaloval si, jak ráno nebyl žádný provoz. Pak jsme se převlékli, všechno poskládali do auta, kluci připevnili kola na střechu a v 9:30 jsme vyrazili. Tankujeme benzín, který je zde překvapivě levný. A pak jsme najeli na dálnici a uháníme na Salzburg … jo Salzburg … tam jsem taky … nebyla.

Jedeme po dálnici, kolem jsou hezké hory, ale ta krása je až nechutně dokonalá. Všechno je oplocené, na milimetr přesné a precizní. Cítíme propastný rozdíl mezi tím, když projíždíme krajem na kole. Na cestě jsou dva placené tunely. Platit se nám nechce, proto musíme z dálnice na pár desítek kilometrů uhnout. Máme před sebou dva průsmyky. První z nich je Katschberge paß, 1641 m. Luděk si to chce zkusit za volantem. Plně naložený Favorit má co dělat, občas jedeme i na jedničku. Je to docela solidní kopec. Autem to nahoru bylo nezvykle rychlé. Dolů jedeme hned, 15%. Luděk má obavu, že se uvaří brzdová kapalina, protože je stará, ale nakonec auto vydrželo. Stupání na druhý průsmyk, Obertauern 1785 m., je pozvolnější. Nahoře jsou krásné výhledy na okolní hory a lyžařský areál. Zobeme borůvky a pak sjíždíme dolů, je to mnohem víc v pohodě. Na kole by se tu jelo skvěle!

Zase jsme najeli na dálnici a objíždíme Salzburg. Kousek za ním na odpočívadle si dáváme pauzu. Dojedli jsme chleba se salámem. Luděk mi předal řízení. Po třech týdnech jsem si odvykla a cítím se nejistá, ale po pár desítkách kilometrů to jde. Láďa vzadu pospává. Za Lincem jsme sjeli z dálnice a bez problémů dojeli na českou hranici. Je čtvrt na čtyři a je tady docela fronta. Šlo to ale překvapivě rychle a než jsme se nadáli, jsme doma, v Čechách! Je tu zataženo. V Kaplici zastavujeme na náměstí a jdeme do restaurace U Radnice na obědo-večeři. Menu je jasné: 3x vepřo-knedlo-zelo a zmrzlinový pohár. Kluci si dali pivo, čímž mě odsoudili k dalšímu šoférování. Nu, jak chcete!

Zbývající cesta do Prahy už nebyla zajímavá, proto jenom stručně: Budějice, Tábor, silnice je na mnoha místech ucpaná, jsou kolony a uzavírky. S jednou zastávkou na Gambrinus u pumpy při odbočce na Jindřichův Hradec jsme do Prahy „dobro došli“ ve 20:30.

 

Praha

Denní: 5,3 km

Ujeto celkem: 1861,1 km

 

 

Epilog

 

Co napsat na závěr? Teď, skoro po roce, když teprve dokončuju tuto zprávu a v hlavě mám spíš myšlenky na cestu další? Trvalo nám dlouho, než jsme to dopsali, dovkládali obrázky a vytiskli. A to i přes nemožnost pracovat na tom v pracovní době a navzdory odešlému harddisku se skoro dokončenou zprávou. Třebaže postupně padaly konkrétní termíny, do kdy jsme měli v plánu toto veledílo dokončit (do vánoc, do konce února, března, dubna …), jeden velký termín před námi pořád visel jako mezník, do kdy musíme bezpodmínečně být hotovi. A tím termínem je den odjezdu na další cestu.

Nyní máte konečně toto celé hotové před sebou. Vlastně už za sebou. Zbývá už jen obrázková příloha.

 

Toto dílo nechť je věnováno všem našim rodičům, babičkám a přátelům, všem, kteří nám drží palce a kteří si teď možná říkáte, že je to sice hezký takhle cestovat (zejména v křesle se o tom hezky čte J), ale v horku? a do kopce? a spát ve stanu? a nemýt se? a jíst pytlíkový polívky? A dodáte si pro sebe, že ten Zigáček s Hroudovou jsou vlastně hrozní blázni, já pojedu do Chorvatska příští rok radši autem. Přeci jenom. 

Klidně jeďte. Nám to nevadí J. Vloni se prý vydalo na dovolenou do Chorvatska asi milion Čechů. Ještě že jeli autem! Ještě že nejeli na kole J.

Den:

24